Když přišli před třemi lety RUSSIAN CIRCLES s albem „Enter“, tak se jednoznačně dalo hovořit o velmi zdařilém příspěvku do tehdy kulminující post rockové vlny. Nahrávce nechyběl spád, svěží nápady i vcelku neotřelý přístup. Tohle všechno ale z Američanů překvapivě vyprchalo hned na následující desce „Station“, která by se dala nazvat učebnicí nudného a utahaného post-rockového fidlání. A netrvalo dlouho a trio z Chicaga je zpátky a pro mnohé i s nadějí nápravy reputace. Přeci jen, hrát si na přemyšlivé vrzaly není zrovna jejich styl a kdoví proč se k této činnosti v minulém roce propůjčili.

Čert vem minulost. Žhavá současnost vrací RUSSIAN CIRCLES zpět do kolejí, kde jim to jede asi nejlépe. Tedy ne, že by se kapela vrátila přesně tam, kde skončilo „Enter“. Na to si přeci jen vzala s sebou i dost postupů z předchozí desky a „Geneva“ tak tvoří víceméně fůzi obou alb s převládajícím přimočařejším a rockovějším přístupem. Že z toho nejste příliš moudří? Řekněme, že se tentokráte opět vsadilo spíše na ostřejší kytary a svižnější tempo, kteréžto je občas ředěno zvojlňujícími vsuvkami a snahou o držení se atmosférické linie ze „Station“. Skupina jako by sama cítila, že hutný zvuk a tvrdé kytarové riffy jsou v jejím podání asi tou nejlepší volbou. Koneckonců dost jasně o tom svědčí i nástup do úvodní „Fathom“, jejíž jinak vcelku přímočarý průběh v závěru okoření decentní ambientní zakončení, které navíc ještě připraví půdu pro vpád kytar v titulní „Geneva“. Tato v každém případě snese i ta nejpřísnější měřítka. Dramatické kompozici vévodí až sludgeový kytarový lomoz podpořený pulsující baskytarou, která v těch nejvypjatějších chvílích jakoby simulovala zvýšený srdeční tep, a skladatelský cit pro postupné budování vyhrocené atmosféry. Podobně skvělých momentů nám však Američané už pohříchu příliš mnoho nenachystali.

Je právě velikou škodou, že jejich snahu hatí silný důraz na náladovost, díky čemu dochází k nežádoucímu ředění sevřených a nahuštěných motivů, které právě bez těchto (někdy dost násilně vklíněných) zvolňujících intermezz ztrácejí na dynamice. RUSSIAN CIRCLES nelze upřít důraz o co nejnápaditější projev i snahu o co největší variabilitu jednotlivých skladeb, ale právě v tomto případě ono až přílišné tlačení na pilu výslednému dojmu mnoho nepomáhá. V „Melee“ se sice na jejich poměry ozvou netradiční smyčce, ale skladbu jako takovou z poněkud mdlého vyznění nezachrání. Málo naplat, chicagští jsou nejsilnější v kramflecích právě tehdy, když si situaci nekomplikují zbytečnými kudrlinkami a sveřepou snahou obohatit svůj tvrdě znějící post-rock zjemňujícími prvky, které jim prostě nejdou k duhu. Toto v plné nahotě dokumentuje druhá polovina skladby, která se po ospalém úvodu promění v pěkně rozbouřený riffový uragán. Celkově se tentokráte naštěstí nejedná o takovou blamáž jako v případě předchozí nahrávky, ale posluchač se i navzdory několika skutečně zdařilým momentům neubrání pocitu, že to všechno šlo udělat mnohem lépe.

RUSSIAN CIRCLES na svém novém albu jasně deklarují ambici tvořit komplexní instrumentální hudbu postavenou na (post) rockových základech, s citelným důrazem na kontrast zasněné atmosféry a obhroublejšího kytarového riffování. Jde jim to sice dobře, místy velmi dobře, ale už delší dobu mám pocit, že tento žánr, respektive způsob, jakým jej tato skupina prezentuje, má svůj zenit dávno za sebou. Pozitivním lze nazvat zjištění, že RUSSIAN CIRCLES natočili o poznání příjemnější a záživnější desku, než tomu bylo minulý rok.