Tak i tohle by mohla být jedna z cest ven z bludného kruhu. Žánry, které v sobě infiltruje album „Sol Eye Sea I“, prošly v minulých letech poměrně bouřlivým vývojem i nezpochybnitelným nárůstem popularity. Především melancholickému post-rocku se v poslední době podařilo uvíznout v mělkých vodách, kam jej přivedly nejnovější alba respektovaných kapel, náležících k těmto hudebním sférám. Američtí IREPRESS na to jdou trošku jiným způsobem. Post-rockovou zasněností a nostalgií pouze kladou přívětivou masku na zasmušilou a drsnou sludge metalovou tvář.
S tím propojením uvedených dvou hudebních poloh to však není tak úplně jednoduché. IREPRESS se nespolehli pouze na bohapusté splácnutí „tvrdšího“ podkladu a „jemného“ závoje, ale naopak jejich záměrem bylo stvořit organické dílo, které by dokázalo dýchat svojí vlastní osobitostí. K tomuto si dopomohli albem s výrazně nazvučenou rytmikou, na kterou si posluchač bude možná chvíli zvykat, přičemž bicí mají v navrstvené a členitější hudbě amerických velmi výrazné slovo. Časté změny rytmu, doprovázené masivními výpady perkusí, jednoznačně prozrazují, že rytmická část tvorby IREPRESS si klade mnohem vyšší ambice, než jen hlídat pevně stanovené tempo. Držet krok s neposednými bubny se úspěšně snaží i oba kytaristé, jimž nedělá problém přejít z uchu lahodící jemné melodie do nesmlouvavého, těžce riffového útoku. Nicméně obě tyto kontrastní složky jsou po většinu času spíše v příjemné harmonii, než že by si vzájemně přenechávaly pole působnosti.
Hrací plocha o délce šedesáti minut svědčí kromě jiného i o patřičném sebevědomí tvůrců „Sol Eye Sea I“, což ještě zvýrazňuje umístění jedné z nejdelších skladeb na začátek alba. V případě IREPRESS se však jedná o sebevědomí oprávněné. Úvodní „Diaspora“ velmi působivým způsobem uvede do jejich světa, kde se krása a oduševnělost snoubí s drsností a obhroublostí. Kompozice velmi plynulým a nenásilným způsobem provede mysl několika veskrze podmanivě melancholickými náladami a jako závdavek přidá pestrou škálu líbezných melodií, které jako zkušený gymnasta na kladině balancují na hraně nasládlého kýče. Když už se zdá, že je tato hranice překročena na tu špatnou stranu, přichází na pomoc neprostupná kytarová tvrz s dávkou řádně prosycených sludge riffů, a jsme zpátky v realitě.
IREPRESS jsou dalším velmi potěšujícím důkazem tvrzení, že i výrazově omezenější hudba dokáže generovat pestré nahrávky, dýchající bohatým životem a emocemi. Devítka skladeb jejich druhého alba sice nemá z mého pohledu přílišných výrazných míst, což ale svědčí o její kvalitě, nikoliv o opaku. Tento víceméně ryze kytarový kolotoč se skupině daří i velmi citlivým, účelným a někdy i překvapujícím způsobem oživovat. Ať už hovoříme o použití piána nebo saxofonu, což samo o sobě není nikterak výjimečným, ale v aranžmá písní ze „Sol Eye Sea I“ velmi vítaným prvkem. Za jistý zajímavý druh osvěžení vpodstatě ryze instrumentálního alba lze určitě brát i občasné, jakoby z nitra masivní hudební sopky prýštící vokální party. Ty se objevují nečekaně a pouze na okamžik, aby zvýraznily atmosféru či jen dílčí hudební motiv.
Bude zajímavé sledovat, zda-li se IREPRESS podaří v budoucnu udržet úroveň neotřelosti i chuti k experimentům, a zda-li je neopustí svěží tvůrčí duch, který jejich druhé album zcela ovládl. I na něm se sice najdou nějaké ty mušky, ale jejich obtěžování patrně ani nepostřehnete, protože to ostatní rozhodně stojí za to.
