SKYCLAD - No Daylights Nor Heeltaps

SKYCLAD - No Daylights Nor Heeltaps

SKYCLAD - No Daylights Nor Heeltaps

SKYCLAD - No Daylights Nor Heeltaps

Tak toto mi SKYCLAD robit němjali! Samozřejmě, bez přehnaných nadějí jsem vzhlížel k tomu, co folk metalová legenda stvoří bez svojí duše a hlasu – geniálního textaře a charismatického pěvce i persóny Martina Walkyiera. Bohužel, osiřelý hříšný ansámbl udělal to nejhorší co mohl – pro náhradníka sáhl do vlastních řad a namísto toho, aby se s odlišným vokálem pokusil dělat odlišnou muziku, pokusil se překopat vlastní historické klenoty... Výsledek pak ani nemůže být jiný, než je...

Tedy rozpačitý, dokonce lehce iritující. Kde je pohřben pes? Kevin Ridley je technicky vzato výborný pěvec, zpívá čistě, má jasnou barvu hlasu, je pevný v kramflecích. Jenže. Při vší úctě k jeho dovednostem musím podotknout, že o tom SKYCLAD nikdy nebyli. Jejich živelná, divoká a syrová muzika si žádala charismatický, drsný a neučesaný zpěv. Frontmana s neméně živelným projevem, který by dokázal atmosféru hudby ještě umocnit. Martin jím byl a jako takový je nenahraditelný. Proto nechápu, proč se „noví“ SKYCLAD pokusili vylepšit staré šlágry místo toho, aby složili čerstvé skladby přímo Ridleymu na hlasivky...

Zajisté, zvukové možnosti pokročily, komplet zní náramně svěže a plasticky. Ale ruku na srdce, je nazdobená produkce pro hudbu SKYCLAD zapotřebí? Myslím, že v tom její kouzlo netkví. Ano, přiznávám, že v novém hávu zní Georgieniny housličky ještě roztančeněji, že rytmika English / Walton klape jako vodní mlýn, zvuk strunné sekce Ramsey a Ridley je perfektní, ale výsledek je konstantní čili němenný – interpretace nezapomenutelných klasik je, díky za to slovo Darkmoore – unylá, unavená, dekorativní, bezvýchodná. Hotové BED (nebo spíš BAD?) TIME STORIES... Pěkně se to poslouchá jako kulisa, jenže napětí a míza originálů se ztrácí ve vší té překrášlenosti. Posun od metalovějších poloh folkovějšímu zvuku (Inequality Street, History Lessens) je chvalitebný, jenže nepřináší nic převratného, krom rapidního úbytku energie. Tam, kde bylo folkové střevo silné už v originále (Single Phial) se jenom utvrzuji v tom, že SKYCLAD neví, k čemu má tento komplet posloužit. Pokud chtěli ukrotit vlastní tvorbu a učinit jí malebnou a prázdnou, pak uspěli. Pokud chtěli dosáhnout co možná nepřesvědčivější folkové polohy, pak by se měli ohlédnout do časů Qui Avant-Garde A Chance či The Answer Machine, pokorně svěsit hlavu a přiznat, že bez Walkyiera už to nikdy nepůjde.

A co bychom měli učinit my, posluchači? V rámci úcty k největší folk metalové kapele minulosti bude nejlepší novou tvář přejít gentlemansky pozvednutým obočím a nadále se tvářit, že toto seskupení zakončilo svou pouť výborným Folkémonem. Já osobně jsem SKYCLAD oplakal, zase se osvěžil a další kompilát – ten už bych nepřežil.

 Přidejte svůj názor

Marigold

Verdikt

Bez charismatu Martina Walkiyera jsou SKYCLAD sotva poloviční. Kevin Ridley je technicky lepším zpěvákem, ale k čertu s technikou, o tu v téhle hudbě nejde. Staré skladby v jeho podání jsou jaksi unylé a bez života. Ne ne, tudy cesta nepovede. Tvařme se jako by nic a doufejme, že se věci sami urovnají...

Hodnocení

Autor
5 / 10
Redakce
-

Další informace

Stopáž: 37:52

Produkce: Skyclad
Studio: Trinity Heights, Wildtrax, Sactuary, Parkgates

Kontakt: Skyclad, PO Box 113, Gosforth, Newcastle-Upon-Tyne, NE3 3WB, UK.

www.skyclad.co.uk

Sestava

Skladby

  1. Penny Dreadful
  2. Inequality Street
  3. Spinning Jenny
  4. Cry Of The Land
  5. Another Fine Mess
  6. Sins Of Emission
  7. The Widdershins Jig
  8. History Lessens
  9. Land Of The Rising Slum
  10. Single Phial

Diskografie

Forward Into The Past (2017)
In The... All Together (2009)
A Semblance Of Normality (2004)
No Daylights Nor Heeltaps (2002)
Folkémon (2000)
Vintage Whine (1998)
The Answer Machine (1997)
Oui Avant-Garde A Chance (1996)
Irrational Anthems (1996)
Old Rope (kompilace) (1995)
Silent Whales Of Lunar Sea (1995)
Prince Of The Powerty Line (1994)
Jonah´s Ark (1993)
A Burnt Offering For The Bone Idol (1992)
The Wayward Sons Of Mother Earth (1991)

Jiné pohledy

Trošku schizofrenní přístup. Nejdříve opatrnost, protože od Marigolda přišlo předem velké varování. Jenže první tři covery z vlastní dílny (a tedy tracky jedna, dvě, tři na CD – kdo by to byl řekl :-)) Penny Dreadful, Inequality Street a Spinning Jenny (ta především!) nejsou vůbec špatné. Samozřejmě Kevin Ridley není Martin Walkyier. Paradoxně je možná o něco lepší zpěvák, ale jeho přesvědčivosti a syrovosti nemůže nikdy docílit, i když se snaží, seč mu síly stačí. Je sympatické, že skupina nehledala žádného náhradníka a vystačila si z vlastních řad, jenže to u „nových“ Skyclad příliš nefunguje. Další písničky jsou pak většinou nejenom měkčí, ale (a to je na tom to smutné), hlavně UNYLEJŠÍ. Skyclad byli vždy o energii, o gejzírech mocného jiskření…a tady zní jako na pohřbu. Svém vlastním! Nerozumějte tomu špatně – skladby jsou dobré, vždyť je prověřil sám čas, ale smysl vzniku celého kompletu mi uniká! Proč přehrávat něco již zažitého a zřejmě také nepřekonatelného? Takže velké pardon, ale odškrtávám si jednu další mrtvolku ze sbírky oblíbenců! ... [13. září 2003]