Při pohledu na utěšené hudební žebříčky svých kolegů v tradiční Valhalle přepadl mě jakýsi nostalgický smutek, že má posluchačská potence jeví asi stejný rozkvět jako rakousko-uherské mocnářství za první vojny. Nezbývá tedy než utéci tam, kde mi vlak toliko neujel – k filmu. Rok 2009 mohu směle prohlásit za z mé strany velmi solidně monitorovaný, alespoň co se distribučních premiér týče. A poněvadž jsem člověk vkusu značně nesourodého, bude nesourodá i moje dvanáctibodová rekapitulace toho nejzajímavějšího, co rok 2009 v běžné distribuci přinesl. Pro alespoň lehký závan řádu řadím filmy abecedně – hierarchie je totiž v tomto květnatém výčtu naprosto nemožná.
Za rok 2009 bych tedy rád vyzvedl:
ANTIKRIST za film, který nesklání hlavu a neklopí zrak ve jménu cudnosti, korektnosti a falešné pruderie. Za film, který dohlédne až na samé kořeny lidskosti, do bláta primitivních pudů. Za nejdokonalejší obraz rozkladného vztahu muže a ženy. Za vizuální brilanci, která ční nad rutinérství a diktát autentické ruční kamery. Za emocionální torturu, která nemá v současnosti ekvivalent. A za tvůrce, který se nebojí za svým dílem hrdě stát, i když po něm tlupa pokrytců metá jedovaté sliny.
AVATAR za momentálně nepřekonatelnou ukázku toho, co film jako komerční artikl může být. Za jeho absolutní perfekcionismus, technickou revolučnost i dovedně osedlaná klišé. Za Cameronovu odvahu jít na nože a s nemalým rizikem posunout blockbustery o patro výše. A za to, že táhne do kin silou kultovních milníků komerční kinematografie. Snad bude i jemu patři místo mezi vyvolenými podívanými filmové historie.
BOŽSKÝ za Sorentinovu režijní ekvilibristiku. Za strhující a neobyčejně dravou mozaiku nálad, emocí i dějů. Za ústřední postavu, která zůstává obrovským a zneklidňujícím otazníkem. Za potřebu nastudovat reálie ze života Giulia Andreottiho, kterou ve mně film probudil. Za angažované a přitom nevtíravé a nelimitující pojetí výsostně politického problému.
DISTRICT 9 za otevření nové a produktivní dimenze současné kinematografie – debutů zaštítěných známou osobností. Za skvělé využití dokumentárního žánru. Za sociologický přesah. Za nápaditou akci. Za výtečně vedené neherce a vizuál, který očividně překonává pověry o tom, že za méně než 50 milionů dolarů nelze natočit nabušenou akční sci-fi. A za ufony, kteří žerou kočičí konzervy.
DUEL FROST/NIXON za to, že nejvyšší politika je v něm napínavější než boxerský zápas a přístupnější než dobrodružství Chucka Norrise. Za Howardovu ryzí a v jádru velmi staromilskou režii, která ale svou intenzitou vrtá díry do panelu. Za famózní casting, nestrannost a lehký nadhled nad americkými traumaty. Za připomenutí toho, že syndrom totalitní moci neuznává hranice států a kultur.
HLAD za politicky kontroverzní téma, podané s neméně kontroverzním důrazem na tělo, nikoli ideu. Za brilantní kompozice, které evokují barokní plátna. Za hnus, utrpení i odhodlání, které film dokáže bez mnoha slov zpřítomnit. Za neskutečně fyzický výkon Michaela Fassbendera. Za jeden z nejtíživějších a nejpomalejších filmových prožitků roku.
LOUISE-MICHEL za brilantní touché současnému kapitalismu. Za morbidní obhajobu slabých a trpících. Za černohumorný obraz proletářské vendety v rouše tarantinovské gangsterky. Za surrealistickou absurditu, která skrze nesmyslný detail vidí až na dřeň současnosti. Za ukázku toho, že provokovat umí levicoví intelektuálové i jinak než dětinskými omalovánkami ze života krásných a svatých revolucionářů.
PANIKU V MĚSTEČKU za koně. Za milióny cihel. Za krásnou madame Longreé. Za setkání traktoru a prasete na pitevním stole. Za smích, jaký jsem snad od dětství nezakusil, smích nezkažený a nezatížený logikou a racionalitou.
PROTEKTOR za ukázku, že se český film nemusí stydlivě krčit v roušce laskavého humanismu a menzelovských idylek. Za moderní formu, brilantní herce a funkční scénář. Za obraz selhání jedince, nikoli systému. Za výjimečný soundtrack z pera Midi Lidí. Za ukázání cesty, kterou snad bude lze v budoucnu kráčet dál od přežitých 80. let.
STAR TREK za důkaz toho, že mor remaků dokáže mít i dnes světlé stránky. Za koňskou porci adrenalinu, dokonalou prezentaci a opojnou dynamiku filmového obrazu i zvuku. Za nádherný regres do dětských let. Za vzkříšení vesmírných oper v plné síle. Za fantastické mladé herce, kterým, doufám, bude patřit Hollywood v následujících letech. A za návrat Leonarda Nimoye na stříbrné plátno.
VALČÍK S BAŠÍREM za to, že animací dokáže sdělovat stejně sžíravé a depresivní pocity jako hrané válečné drama. Za neotřelé téma, dynamiku vyprávěného, fantastické propojení obrazu a zvuku. Za to, že dokáže evokovat děs nad autentickými televizními záběry, které je divák zvyklý otupěle sledovat ve zpravodajských relacích. Za to, že připomíná, jak nespolehlivá je lidská paměť.
VZHŮRU DO OBLAK za to, že Pixar zůstává tvrdohlavě svérázným a rozpoznatelným. Za nejkrásnější scénu, kterou jsem kdy v animáku viděl. Za to, že hlavní hrdina má smrt na jazyku. Za překrásnou vizuální stránku i tradičně laskavě přístupné poselství.
