„No Place For Disgrace“ pro mne představuje první setkání s tvorbou těchto arizonských thrashers. Nekompromisní a ultrarychlý materiál je možné brát jako názornou ukázku stavu věcí v metalové hudbě druhé poloviny osmdesátých let minulého století, tak, jak jí viděly podobně stylově zaměřené kapely ve Spojených státech. Tedy řada z dnešních legend, jejichž tvorba vycházela z toho, s čím na svých prvních dílech přišla METALLICA. Model metalové muziky, který za krátký čas (nejpozději zkraje devadesátých let) nadobro vymřel, ať už to bylo logickým přenesením zájmu posluchačstva k novějším stylům tvrdé hudby (power metal, death metal, crossover) nebo nezastavitelným rozvojem samotných muzikantů, kteří čím dál tím víc tíhli k středním tempům a větším hrátkám s aranžemi. Třeba zrovna FLOTSAM AND JETSAM prodělali po druhém řadovém albu znatelný evoluční vývoj. Ale teď zpět právě k této nahrávce, jež ve své době nepoznala žádného zostuzení.

„No Place For Disgrace“ přímo navazuje na debut „Doomsday For The Deceiver“ a posouvá jej k ještě větším extrémům co se týče rychlosti, tvrdosti nebo vypjatého vokálu Erica A.K. Vše zde bylo dohnáno do krajnosti. Jde jednoduše o materiál, který u pravověrných dokázal ještě snadněji zvedat hladinu adrenalinu, než tomu bylo v případě archaického debutu, což myslím opravdu v tom nejlepším slova smyslu. Náhradníkem za (krátce předtím k METALLICE odešlého) baskytaristu Jasona Newsteda, jenž měl prsty ve většině skladeb na „Doomsday For The Deceiver“ a ještě po něm nějaké pro albovou dvojku zbyly, se stal Troy Gregory (později na krátký čas také PRONG). Zbytek kapely setrval na svých místech a k vybroušeným přebytkům z éry Newsteda (jde zejména o stěžejní songy jako „No Place For Disgrace“, „N.E.Terror“ a „I Live You Die“) přispěl ještě několika novějšími vály (asi nejpovedenějším z nich je brutální thrashový výplach „Dreams Of Death“, ale také epická kompozice „Escape From Within“, začínající akusticky, avšak posléze nezastavitelně gradující) a také jednou zajímavou předělávkou hitu Eltona Johna „Saturday´s Night Alright For Fighting“.

Přestože se „No Place For Disgrace“ drží ortodoxního speed/thrash výraziva příznačného pro tehdejší dobu, z některých jeho pasáží už je možné vytušit určitou touhu kapely po vývoji trochu jiným směrem, která se projevila již na bezprostředních následnících alba. Důkazem toho budiž např. nádherné zvolnění v prostřední pasáži titulní skladby, ozdobené krátkým klavírním intermezzem, ostře kontrastujícím s jinak ortodoxně thrashovou smrští, nebo již výše zmíněná vrstevnatá skladba „Escape From Within“, procházející mnoha fázemi od úvodní akustické až po bleskurychlá sóla v její úplném závěru. Také „Dreams Of Death“ a „N.E.Terror“ jsou nekompromisní thrash hymny, kde kytarové duo Gilbert/Carlson z toho množství ultrarychlých riffů doslova potí krev, aby si našlo čas i na nějaké to chaotické sólíčko. Nad celým tím blitzkriegem se pak vznáší čistý a úsečný vokál frontmana Erica A.K., největší dlouholeté akvizice FLOTSAM AND JETSAM.

Ačkoliv tedy album z dnešního pohledu nezapře jistou archaičnost a za vrchol tvorby FLOTSAM AND JETSAM většina z nás považuje spíše jejich power metalové zářezy z let devadesátých let „Cuatro“ (1992) a „Drift“ (1995), kde si zralejší kapela přeci jen více vyhrála se skladbami a jejich aranžováním, pozici klasiky, vycházející z odkazu o pár let staršího milníku „Ride The Lightning“, mu již nikdo nevezme. „No Place For Disgrace“ totiž oplývá podobným kouzlem a určitou panoramatičností zvuku jako vzpomínaný mistrovský kus, což bude patrně dáno prací Billa Metoyera, specialisty na podobnou hudbu té doby. Takže u mne: klasika!