ANNIHILATOR - Set The World On Fire

ANNIHILATOR - Set The World On Fire

ANNIHILATOR - Set The World On Fire

ANNIHILATOR - Set The World On Fire

Třetí album ANNIHILATOR rozdělilo fanoušky téhle kanadské power metalové úderky na dvě poloviny. První skupina rozhořčeně hlásala něco o ztrátě kreditů, zapříčiněné ubráním na thrashovém důraze, rychlosti i propracovanosti skladeb po stránce technické. Ostatní příznivci naopak upřednostňovali zpřehlednění písní a vyzdvižení až téměř hard rockové melodiky, vetkané do klasického riffového mustru alá ANNIHILATOR. Osobně patřím k posledně jmenovaným, takže kvituji s povděkem jak posun k odlehčenosti a melodice songů, tak zachování vysoké hráčské úrovně (nejen Watersovy), nápaditost i prvotřídní kvalitu zdejších skladeb. Stejně jako u obou zdařilých předchůdců, i na „Set The World On Fire“ došlo k představení úplně nového zpěváka, kterým se na pouhý rok stal Aaron Randall. Dle mého názoru je právě tohle album definitivním vrcholem cesty kanadské veličiny, vedoucí přes thrashový milník „Alice In Hell“ a virtuozitu „Never, Neverland“, protože Jeffu Watersovi a jeho kumpánům se již nikdy později nepodařilo ani náznakem přiblížit jedinečnosti a kvalitě svých prvních tří alb.

ANNIHILATOR

Kromě šéfa Waterse a baskytaristy Waynea Darleye se v sestavě ANNIHILATOR při nástupu do studia nacházeli samí nováčci a musím říct, že ne ledajací. Sázka na omladinu vyšla na jedničku, tedy alespoň v roce, kdy vyšlo tohle výtečné dílo, protože noví spoluhráči touhou po kariéře v ANNIHILATOR, jak se později ukázalo, opravdu neoplývali. O Aaronu Randallovi již byla řeč, takže přejděme k dalším. Neil Goldberg byl sotva dvacetiletý kytarový talent, kterého Waters objevil zhruba rok před nahráváním „Set The World On Fire“, a napsal s ním (a ještě s předešlým vokalistou Coburnem Pharrem) většinu zdejšího materiálu. Jenže jak už to tak bývá, když se sejdou dva kohouti na jednom smetišti, ze zřejmých důvodů ještě v roce 1993 Neil Goldberg ANNIHILATOR opustil. Pověst velkého talentu však nebyla cizí také bubeníkovi italského původu Mike Manginimu, který rovněž již koncem roku 1993 sběhl k slavnějším EXTREME, kde vydržel tři sezóny, aby posléze spolupracoval se Stevem Vaiem. Značně omlazení ANNIHILATOR tedy ukuchtili svěží, zjevně nejpřístupnější a dle mne i nejlepší album své kariéry, které komplikovaně vznikalo (vyhození Pharra, hledání náhrady) v průběhu celého roku 1992 a neustále se odkládalo. Osobně „Set The World On Fire“ uznávám zejména díky skutečnosti, že přestože došlo k navýšení melodické přísady skladeb, nijak to neovlivnilo technickou brilanci a velkou profesionalitu, zejména hlavního tahouna Jeffa Waterse. Jeho rukopis je nezaměnitelný, takže i když došlo ke zvolnění, ANNIHILATOR rozpoznáte od prvních tónů startující titulní skladby v každém případě.

Právě úvodní song je našlapanou hymnou, která nabídne strojově přesné riffy a o něco lahodnější (popovější) zpěv, než jsme byli zvyklí slýchat od obou Randallových předchůdců za mikrofonem. Pokračuje se zdravě našláplou „No Zone“, která stejně jako třeba závěrečná „Brain Dance“ upřednostňuje rychlejší tempa a kytarovou ekvilibristiku za plného nasazení, takže jde vlastně o skladby, které se asi nejvíce blíží starší tvorbě ANNIHILATOR, tedy technickému speed metalu amerického střihu jak má být. Je zde celá řada nadupaných power metalových popěvků jako „Snake In The Grass“ (ten se plynule vyvine z akustického úvodu v poměrně razantní power rockový song), nebo ostře riffující „Knight Jumps Queen“ a „The Edge“, která na druhou stranu oplývá také nezpochybnitelnými hitovými ambicemi, výbornou melodikou a prvotřídními kytarovými party. Vrcholem alba jsou pravděpodobně dvě nejmelodičtější věci, a sice čistá baladička „Phoenix Rising“, vystavěná po vzoru amerických hair metalových kapel přelomu osmdesátých a devadesátých let, jež by mohla dojmout i ty nejotrlejší jedince, a stejně tak popově svěží píseň „Sounds Good To Me“, vedená akustickou kytarovou linkou, která je nejčistší ukázkou Watersova skladatelského mistrovství té doby.

„Set The World On Fire“ pro mne představuje vrchol cesty ANNIHILATOR a dodnes je mi záhadou, proč tak talentovaný muzikant jako Jeff Waters od té doby už nic jedinečného nevydal. Všechna jeho další alba totiž buď jen kopírují zajetý mustr, ustálený na následujícím „King Of The Kill“ (1994), nebo jen výjimečně přijdou s něčím experimentálnějším, avšak ne zas tak dobrým („Remains“ z r. 1997).

 52

Stray

Verdikt

Vrcholné album ANNIHILATOR, plné svěžích power metalových hymen, nabitých Watersovým rukopisem.

Hodnocení

Autor
-
Redakce
-
Čtenáři
7,7 / 10

Další informace

Stopáž: 38:50

Produkce: Jeff Waters

www.annihilatormetal.com

Sestava

Skladby

  1. Set The World On Fire
  2. No Zone
  3. Bats In The Belfry
  4. Snake In The Grass
  5. Phoenix Rising
  6. Knight Jumps Queen
  7. Sounds Good To Me
  8. The Edge
  9. Don´t Bother Me
  10. Brain Dance

Diskografie

Feast (2013)
Annihilator (2010)
Metal (2007)
Schizo Deluxe (2005)
The One (EP) (2004)
All For You (2004)
Double Live Annihilation (2003)
Waking The Fury (2002)
Carnival Diablos (2001)
Criteria For A Black Widow (1999)
Remains (1997)
In Command (1996)
Refresh The Demon (1996)
King Of The Kill (1994)
Bag Of Tricks (1994)
Set The World On Fire (1993)
Never Neverland (1990)
Alice In Hell (1989)