Je obrovská škoda, že pro mnohé fanoušky melodického severského death metalu tento žánr začíná a končí s hvězdným ansáblem IN FLAMES. Za prvé tím o mnohé přicházejí, za druhé je to vůči kapelám jako SOILWORK nebo (zejména) DARK TRANQUILLITY očividná křivda. Ano, Plameny dokázaly dokonale vypíchnout líbivou a melodickou stránku švédské školy, jenže už se nesnaží dělat cokoli navrch. Každé jejich album je plné pěkných výplachů, fešných riffóz a melodií, ale kamsi se vytrácí tvůrčí duch…
Ten nikdy nechyběl vizionářům DARK TRANQUILLITY. V roce 1999 se pokusili o skloubení göteborgské školy s melancholickou gotikou a zašli dokonce tak daleko, že Mikaela Stanneho nechali ZPÍVAT. Následovník Haven byl sice vynikající, ale zdaleka ne tak odvážný a překvapivý. Skoro jsem se začínal bát dalších „zbytnělců“ a peciválů, jenže Damage Done vyvrátilo mě i mé obavy z kořenů silou orkánu!!!
Unikátní komplet podniká dvě dechberoucí cesty – za prvé – vrací se ke kořenům. Kytarové duo Sundin – Niklasson se ohlíží do dob göteborgských praotců AT THE GATES mnohem více než na předchozích dvou albech. Pikantní zasekávané jízdy ostře bzučících riffů, horoucí trashové kotle, deathová destrukce. Vše obaleno v unikátním melodickém pláštíku, někdy hraničícím až s testamentem starého heavy metalu (velmi variabilní pecka Format C: For Cortex). To, co předvádí švédská šestice v úvodní Final Resistance nebo titulní Damage Done je v nejlepším slova smyslu „progresivní ohlédnutí“ za nesmrtelným zřídlem švédského deathu. A k tomu přidává švédské šestka ještě fůru kladů navrch – melodie neoposlouchané a strhující, dravost a energii vyhrávek, kterou se mohou směle poměřovat s nejvýbušnějšími okamžiky Plamenného ansámblu, a v neposlední řadě…
… cestu dvě – evoluci. Záliba v elektronice byla u tohoto komba dobře známá, ale troufám si říci, že nikdy nedošla tak daleko jako na Damage Done. I uprostřed tuhé řeže malují elektronické štětce Martina Brändströma nejen líbivé, ale i zatraceně expresivní obrazce. Éterický klavír, široká paleta samplů, překvapivé nápady, které se vynořují z kytarových bouří. Martinovo vystoupení na této fošně je jedním nekončícím tvůrčím sólem, otevírajícím nové dimenze severské smrti. Děje se tak cosi nevídaného – na první pohled čistá materie melodického deathu prolamuje žánrové hranice a divě obcuje s gotickým metalem. Tedy alespoň co se potemnělé palety nálad a naléhavosti týče. Nechtějte po mně přesnou paralelu – DARK TRANQUILLITY jsou absolutně sví, jejich hudba je žánr sám pro sebe. Můžete to poslouchat jako soubor vražedně našlápnutých deathových kompozic, nebo jako dokonalý atmosferický metal. Nebo ještě lépe – jako obojí... Slůvko expresionismus se nutí na jazyk téměř neustále, ostré hrany kytarových riffů, variující rytmická sekce (přechody ze středních temp do sypaček jsou orgasticky povedené na celém albu) a posmutnělá nádhera kláves…
... a samozřejmě Mikael Stanne. Když se mě zeptáte, co ho vlastně odlišuje od všech těch uřvaných hrdel z království Tří korunek, řeknu Vám že prožitek. Ostatní řvou, ale Stanneho ta muzika bolí. Je až s podivem, jak nádherně zní všechny ty doslova vydávené refrény, jak moc emocionality je v nich ukryto. V takové Treason Wall je tolik nefalšovaného vzteku, až to mrazí… Celé album je jedno velké mrazení. DARK TRANQUILLITY jasně dokazují, že bavit lidi na koncertech je jedna věc a točit fantastická alba druhá. Narozdíl od současných IN FLAMES umí tahle kapela obojí a já pevně doufám, že už si svět konečně uvědomí, kdo by měl stát v čím stínu!!!
