Oproti loňsku v posíleném redakčním složení jsme se i letos pokusili o skromné zmapování nabídky festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Ten i v tomto ročníku nabídnul široký okruh témat, které, jak už to chodí, byly zpracovány v různé kvalitě. Toto přesně sedí i na osmičku námi recenzovaných dokumentů, jejichž témata se pohybují po poměrně široké škále od totalitních režimů, válkou zničených zemí až například po problematiku současného postoje k antisemitismu.
NEPŘÁTELÉ NÁRODA
Kambodžský novinář Thet Sambath má vášeň, která hraničí s posedlostí. Po deset let pátrá na venkově po pachatelích strašlivých masakrů, jež iniciovala krutovláda Rudých Khmerů mezi lety 1975–1979. Jeho nezvyklý talent získat si na svou stranu venkovany a přimět je k přiznání přivádí před jeho objektiv hned několik pachatelů-kajícníků z řad společenské spodiny, ale i velkou rybu – khmerské „číslo dvě “ Nuon Chea. Deset let si novinář získává důvěru starce, aniž by mu prozradil, že jeho zájem není čistě dokumentární. Sambathova rodina sama se stala obětí khmerských čistek. Angličan Rob Lemkin zaznamenává zhuštěné výsledky Sambathova zkoumání a vedle děsivě otevřených zpovědí nabízí i druhý příběh – příběh setkání vraha s obětí, dojemný příběh odpuštění a nepravděpodobného přátelský. Kambodžský lovec pravdy v záplavě mstitelů představuje málem zjevení, když je kupředu veden skutečně touhou po poznání, nikoli touhou se mstít. Jeho rozsáhlý archiv tak pro další generace schraňuje úctyhodnou porci materiálu k poznání národních dějin. Lemkinův dokument nabízí stručný výtah, v němž znalci zřejmě nenaleznou žádné nové informace, každopádně jako přidanou hodnotu nabízí onu velkou osudovou partii, která po deseti letech končí slzami v očích vůdce, omluvou a odpuštěním. Nepravděpodobný závěr, kdyby ho nepsal sám život. „Nepřátelé národa“ tak na rozdíl od několika níže hodnocených dokumentů nevzbuzují pouze morálně podmíněnou účast, ale i skutečné zaujetí – hmatatelný příklad toho, že i dějinné genocidy mají své svědomí a svou živou tvář. I když je to slzavá tvář starce nad hrobem. (Marigold)
Enemies Of The People
Velká Británie, Kambodža, 2009, 93 min.
Režie: Rob Lemkin
WWW: http://enemiesofthepeoplemovie.com
(8,5 / 10)
HANOBENÍ
Se slovem antisemitismus běžný Izraelec vyrůstá. Je to memento, strašák i heslo burcující k ostražitosti. Novinář Yoav Shamir se rozhodl, že zjistí, co vlastně tenhle všeříkající pojem v současnosti označuje. Začal v redakcích izraelských novin, pokračoval do USA, do ústředí ADL (Anti-Defamation League), zajel s omladinou na terapeutický výlet do Osvětimi, pohovořil s enfant terrible izraelské inteligence. A došel k dosti zajímavému zjištění – zdánlivě jednoznačný nápor namířený proti Izraeli je vlastně sebenaplňujícím se proroctvím, ochotně plněnou a oživovanou škatulkou, do níž si různé variace židovských vlastenců nalévají vlastní mocenské zájmy. Pro jedny je léčebným prostředkem na nenávist, pro druhé snadným klíčem k větší politické moci, pro další zase záminkou ke gestům tak provokativním, jako je hajlování před kamerou. Yoav Shamir se stylizuje do role poplety, který všem popřeje sluchu, ale jeho jediným názorem je otázka co je to antisemitismus? Těžko přehlédnout, že postupem času se ocitá na straně černých ovcí, které poukazují na státní manipulaci a brainwashing mládeže, jehož cílem není vyrovnání se s minulostí, ale uměle živená nenávist proti nejasným nepřátelům státu Izrael. Co Hanobení trochu škodí, je absence jednotící linie – tu se Shamir snaží nalézt, ale nakonec se pouze prohání mezi různými názory v různých koutech světa. Odpověď na otázku antisemitismus si svou provokativností nezadá s objevy Michaela Moorea, s tím rozdílem, že Shamir se nemusí uchylovat k demagogii a okaté manipulaci. Izrael se v „Hanobení“ jeví jako oběť, nicméně jako oběť ochotná a ustavičně si modelující vlastní vrahy. Zajímavý pohled do ideologické kuchyně a trochu zmatený film, který dovede vzbudit kontroverzi – takový nakonec je debut Yoava Shamira. (Marigold)
Defamation
Izrael, Nizozemsko, USA, Austrálie, 2009, 94 min.
Režie: Yoav Shamir
WWW: www.defamation-thefilm.eu
(8 / 10)
MLČETI ZLATO
Zpočátku trochu pozvolně plynoucí snímek českého dokumentaristy Tomáše Kudrny si klade ambici přiblížit princip a pozadí fungování již více než desetiletí trvajícího vztahu mezi kanadskou společností a vládou Kyrgyzstánu. Těžba zlata uprostřed překrásné přírody této bývalé sovětské republiky s sebou přináší kromě ekologických problémů i nespokojenost obyvatel okolních vesnic, kteří odpovědnost za investice do rozvoje služeb a infrastruktury postupně přenášejí ze státu na bedra zahraničního investora. Ten po tragickém úniku kyanidu v roce 1998 a masivních protestech Kyrgyzů o pár let později přehodnotil svůj přístup a formou různých investic a drobných „dárků“ drží napětí pod přijatelnou mezí. Kdo však čekal jasně střižený „avatarovský“ příběh o bezohledných těžařích a zneužitých horalech, musel být zklamán. Obrněni silnou trpělivostí se autoři v průběhu více než rok trvajícího natáčení postupně dostanou přes hradbu škrobených a secvičených odpovědí a dokáží poskytnout plastický obrázek o tom, kterak jsou staré principy fungování uvnitř postsovětské společnosti stále živé a kterak si kanadská firma už nijak nekomplikuje situaci a veškerou „černou“ práci přenechá zkušeným místním „zametačům“. „Mlčeti zlato“ se velkým obloukem vyhýbá jakékoliv laciné ekologické agitaci a rovněž i odmítá nabízenou šanci strefit se do snadného terče v podobě zahraničního investora. Filmařsky zručně provedený a poutavý film vrcholí z diváckého hlediska trochu schizofrenní situací, kdy dychtivě očekávané prolomení mlčenlivosti některých zpovídaných může přinést nepříjemné následky, z nichž ztráta dobře placené práce by ještě nemusela patřit k těm nejhorším. (Dalas)
Mlčeti zlato
Česká republika, 2010, 99 min.
Režie: Tomáš Kudrna
(7,5 / 10)
POLICEJNÍ STANICE ZHARI
Beznaděj, zmar, bezútěšnost a rozvrat. Drtivou většinu snímků ze současného Afghánistánu symbolizují tato slova a ani ten od jihokorejských tvůrců není bohužel jiný. Natáčení místy doslova s nasazením vlastního života uprostřed nejdivočejší afghánské provincie Kandahár, přináší obraz naprosto rozvrácené a nefunkční země, jež ztrácí i poslední zbytky naděje k nastavení podmínek, které by alespoň vzdáleně připomínaly něco co se nazývá „normálním životem“. Prostřednictvím osudu několika odvážlivců, kteří se zoufalou výzbrojí a s minimální vládní podporou střeží opěrné body před denními útoky Tálibánu, dostává divák neradostný obraz zhroucené země nikoho. Prakticky nefunkční a mizerně (pokud vůbec) placen policejní sbor si minimální mzdu kompenzuje okrádáním a šikanou místního obyvatelstva a navíc jej nezřídka tvoří jedinci, kteří se zanedlouho z čistě pragmatických důvodů přidávají k Tálibánu. Právě na jejich nespolehlivé práci tvůrci demonstrují důvody, proč se mnoho místních obyvatel hlásí k podpoře fundamentalistů. Jako mezi mlýnskými kameny drceni vesničané tak volí nejmenší zlo a i díky tomu se celá operace spojeneckých vojsk jeví zase o další kousek bezvýchodně. „Policejní stance Zhari“ nepatří k těm dokumentům, které budou vyhrávat festivaly a ani vás nepohltí špičkovým provedením a dynamickým střihem. V přetěžkých a nebezpečných podmínkách vznikl syrový a ničím nepřikrášlený film o místech, kde zvuky výstřelů jen tak brzy neutichnou. (Dalas)
Survivors - Days In Zhari Police Station
Jižní Korea, 2009, 75 min.
Režie: Kyung-Ran Kang
(7,5 / 10)
AFGHÁNSKÁ SUPERSTAR
Afghánistán bude bezpochyby ještě dlouho jedním z hlavních témat dokumentárních filmů zabývajících se neklidnými a válkou zmítanými částmi světa. A přeci ani z této nešťastné země nemusí přicházet filmový materiál, jenž je prosycen pouze beznadějí. To výborným způsobem dokazuje i snímek britských tvůrců, který se solidním rozpočtem a početným tvůrčím štábem zmapoval dění v zemi v době prvního vysílání i u nás oblíbeného hledání mladých hudebních talentů. Ačkoliv je celé šílenství, které dokázalo až neuvěřitelným způsobem pobláznit afghánské obyvatelstvo, zobrazeno vtipnou a místy v tom nejlepším slova smyslu laskavou formou, tvůrci nám rozhodně nehodlají nasazovat růžové brýle. Je logické, že televizní přenos, ve kterém zpívají ženy, z nichž jedna tancem na pódiu projeví neobyčejnou odvahu, vyvolá v tak konzervativní zemi i velmi ostré reakce, od kterých není daleko k vyhrůžkám smrtí. Těch radostnějších momentů je však alespoň v tomto případě více, a tak se divák pobaví pohledem na agitační štáby jednotlivých finalistů, které s ohromným nasazením, podobným volební kampani, propagují své vyvolené anebo se může s úsměvem zamyslet nad faktem, že SMS hlasování bylo pro mnohé Afghánce vůbec prvním kontaktem s nějakou formou demokratické volby. Dvě odvážné paštunské ženy, příslušník po léta opomíjeného etnika Hazárů s nadějí na vítězství v celonárodní soutěži, švihácký moderátor a producent televizní stanice nebojácně prohlašující, že „Tálibán je mrtev“ anebo rodina, jež propadla televiznímu mámení natolik, že si vlastnoručně montuje televizní anténu. Ti všichni tvoří panoptikum tohoto velmi příjemného snímku, který dokázal i přes neradostnou současnost přinést z pod Hindúkúše hřejivý optimistický pohled. (Dalas)
Afghan Star
Velká Británie, 2008, 88 min.
Režie: Havana Marking
WWW: www.afghanstardocumentary.com
(8 / 10)
ZEMĚ SNŮ
Jsou jich u nás tisíce a díky masivní konjunktuře z posledních let jejich počty narůstaly takřka astronomickou řadou. Řeč je o Vietnamcích a byznysu, který provází jejich „export“ do Česka, které má stále v této vzdálené asijské zemi pověst ekonomického ráje. Český tvůrčí tým se pustil do nelehkého úkolu alespoň poodkrýt principy fungování výnosného obchodu s pracovní sílou, na který si musela posvítit až hospodářská krize. Divák se díky výpovědím zainteresovaných členů a spolupracovníků vietnamské komunity sice nedozvídá nic, co by už v případě alespoň minimálního zájmu o problematiku nevěděl, ale to pranic neubírá na kvalitách tohoto filmu. Ten byl z části pořízen i přímo ve vietnamském hlavním městě Hanoi a přináší pestrou škálu názorů jak od navrátivších se Vietnamců, českých úředníků; pochopitelně zde nezazní ani jediný hlas od minulých či současných zaměstnanců jámy lvové – české ambasády v Hanoi, tak třebas i od podvedených dělníků působících v tuzemských montovnách za v mnoha případech menší čistou mzdu, než by dostali doma ve Vietnamu. „Země snů“ je velmi výřečnou výpovědí o pro naši zemi ošemetné záležitosti, ale ve svém výsledku nepřináší žádný návrh možného řešení zoufalé situace, kterou mají podle sdělení mnohých na svědomí rovným dílem divoké poměry panující v podnikání pracovních agentur, benevolence českých úřadů a ochota vietnamské vlády zbavit se domácí nezaměstnanosti podporou masivního exportu svých lidí do zahraničí. (Dalas)
Země snů
Česká republika, 2009, 67 min.
Režie: Martin Ryšavý
(7 / 10)
BASÍDŽ
Mehran Tamadon se coby mladý Iránec vyrůstající a žijící mimo svojí zemi rozhodl vypravit zpět a proniknout do podstaty myšlení lidí, tvořících opěrný bod islámského politického režimu. Basídžové jsou polovojenské milice, jejichž příslušníci jsou plně oddáni myšlence islámského státu. Jejich fungování a „agenda“ by se s trochou přitažením za vlasy daly přirovnat k Lidovým milicím působícím v komunistickém Československu. Námět slibující mnohé se však ve svém výsledku spokojil pouze s klouzáním po povrchu a i přes některé náznaky především v závěru se zcela vyhnul konfliktním situacím, které by přinutily hlavní aktéry vyložit karty na stůl. Přesto však pomalu plynoucí snímek poskytne dostatek informací o lidech, kteří tvoří pevnou oporu režimu, jenž se před pár měsíci otřásal v základech. Namísto fanatických islamistů se středověkými hodnotami se však překvapivě setkáváme s inteligentními a sympatickými lidmi (a pochopitelně i velmi zkušenými demagogy) a nezřídka nacházíme pro jejich názory i pochopení. Nevím, jestli byl zrovna tohle Tamadonův záměr, ale objektivní divák musí uznat, že postoje a přesvědčení veteránů ze zničující irácko-íránské války budou už navždy v souladu s ideou islámské revoluce. Kromě několika zbytečných momentů, jakým je například rozhovor se ženami v teheránském muzeu, film poskytne i zdlouhavé scény z míst bývalých bojů zmiňované války, kde srdceryvné proslovy provázené až teatrálním pláčem přítomných vzdávají okázalý hold vojákům padlým ve válce, která i přes svou zoufalou zbytečnost a bezvýslednost zásadním způsobem pomohla vyhloubit pevné základy pro současný politický režim v Íránu. (Dalas)
Bassidji
Francie, Írán, Švýcarsko, 2009, 114 min.
Režie: Mehran Tamadon
WWW: www.bassidjimovie.com
(6,5 / 10)
KIMČONGÍLIE
Sověti vynašli svému milovanému vůdci hmotu jménem Stalinit, mírumilovný lid Severní Koree vypěstoval Věčnému Slunci, božskému Kim Čong Ilovi, krásnou květinu. Z rozkvetlé zahrádky ovšem stále více mírumilovných občánků utíká, jedni proto, že se narodili do špatné rodiny, druzí proto, že hlad je silný natolik, aby roztloukl i pevný kyrys ideologické výchovy. Výpovědi uprchlíků zaznamenala na kameru americká dokumentaristka N. C. Heikin. Jako doplněk často v slzách pronášených konfesí si zvolila lyrická intermezza v podobě výrazového tance stylizovaných korejských dívek. Výsledek je i vinou nezáživné hudební dramaturgie a neumělého vizuálního pojetí hodně rozpačitý – zatímco zpovědi uprchlíků jsou z hlediska lidského zajímavé, snaha vzbudit emoce a evokovat jakousi osudovou tragiku končí v laciných gestech a poněkud komických choreografiích. Věčná škoda, že autorka více nesáhla k filmům z oficiální propagandy. Ty, které použila, vnáší mezi slova o hladu a ponížení opravdu velký kus ironie a absurdity, zároveň udivují svou časovou retardací – obrazové reprezentace vůdců a šťastného lidu zamrzly kdesi hluboko v 50. letech a ohromují svou surreálnou naivitou. Chápu, že cílem Heikin byl morální a emotivní apel, nicméně zvolené prostředky závažnosti tématu nestačí – a těch několik záběrů odvážně pořízených kousek za hraniční čárou Čína / Severní Korea celkový dojem nezvrátí. Člověk na konci zatleská, ale spíše z respektu k těm, kteří prošli jednou z nejstrašnější katastrof novodobého lidstva. A také za dobrý úmysl. Ale jako dokument je „Kimčongílie“ skutečně průměrnou polní květinou, která v paměti rychle uvadá. (Marigold)
Kimjongilia
USA, Francie, Jižní Korea, 2009, 75 min.
Režie: N. C. Heikin
WWW: www.facebook.com/pages/Kimjongilia/115390404984
(6 / 10)