Je zajímavé sledovat, jak u hudebních projektů pana Tomáše Kohouta alias Necrococka dochází k jejich postupnému prolínání a čím dál většímu vzájemnému ovlivňování. Předloni vydané album KAVIAR KAVALIER, pojmenované „Bukkake Express“, přineslo podmanivou porci povětšinou elektronické muziky, jež nezapřela své ovlivnění především v synthpopové osmdesátkové scéně. Že se hlavní persóna výše zmiňovaného uskupení v těchto hudebních sférách postupně zabydluje, dokazuje i její nejnovější počin, který nás zavede do míst, kde rostou václavky a kde se vaří z hub.

Výlet po lesní naučné stezce skýtá mnohá příjemná překvapení a jak už to u děl tohoto pražského svéráze chodí, nebude ani zdaleka pro každého. Pryč je zatuchlý smrad piteven a pohřebních ústavů, jenž byl charakteristický pro pět let staré dílo. Nepříjemným tématům smrti, zpracovaným v typickém lehce morbidním pojetí plném nadhledu, se nevyhneme ani tentokráte, ale „Lesní hudba“ je především velmi neortodoxně pojatou oslavou přírodního života. Prisma naivity, které se vznáší na jednotlivými texty, se už dá považovat za Necrocockovu ochrannou známku, zároveň však skvěle vystihuje čistého ducha opěvovaných lesů a jejich tajemných příběhů.

Zvuk lesního rohu, který se tu a tam v průběhu „Lesní hudby“ navrací, aby v případě potřeby navodil tu správnou lesní atmosféru, celé album zároveň i stylově otevírá. Jeho zvuk a vůbec žánrové zařazení by se dalo s trochou nadsázky přirovnat právě k již zmiňovaném albu KAVIAR KAVALIER. Je nepochybné, že sametový zvuk klávesových nástrojů (v hojné míře užitý právě na „Bukkake Express“) lahodí nejen uším posluchačovým, ale především uším mistra Kohouta. Taneční rytmy však zde střídají střední tempa, jež tvoří, snad s výjimkou v některých případech stále patřičně chorobně a ulítle pojatých textů, pevné pojítko s minulostí. Zde však veškerá podobnost zároveň končí. Necrocockova novinka by se totiž jen velmi těžce dala pojmenovat i jako rocková. Přesto však v nemálo momentech působí kytara jako s o poznání masivnějšími klávesy pevně spjatá a dobře slyšitelná součást. Album, oplývající mnoha podmanivými melodiemi („K dubům“, jež přejde až v ambientně zasněnou pasáž anebo třebas hypnotické ukolébavky „Lesní hotel Orion“ či „Na posedu“), nabízí dobře vyváženou směs záliby v elektronickém retru a umírněného rockového zvuku, přičemž ani jedna z těchto složek neunavuje přílišným tlačením se do popředí.

„Lesní hudba“ se jako celek poslouchá nesmírně příjemně, přičemž hranice padesáti minut přesahující stopáž není v žádném případě přehnaná. Nedostatkem nápadů či nosných momentů rozhodně netrpí. Zato naopak hýří velmi specifickou a sugestivní atmosférou, která ruku v ruce s kýčovitou „mysliveckou“ stylizací vytváří funkční celek, jenž se hned tak rychle neomrzí.