Těžko by se hledal větší kontrast mezi naivitou amerických mladíků houfně se hlásících do armády a samotným peklem válečné vřavy, než romantická scenérie idylického středoškolského plesu podpořena tóny písně Henry Manciniho „Moon River“, jež předchází střihu přímo doprostřed vietnamské výhně. Toto schéma už bylo použito ve slavném snímku „Lovec jelenů“, z jehož tříhodinové délky si celou třetinu ukrojilo svatební veselí ruských přistěhovalců, které je pak nekompromisně ukončeno právě syrovou váleční scénou. Oliver Stone se pro svůj možná nejsilnější snímek zabývající se tímto tématem nechal trochu ovlivnit, ale strhující filmové ztvárnění skutečného příběhu frustrovaného válečného veterána Rona Kovice je plně pod taktovou jeho nápadité a svěží režie.
Stoneova vietnamská trilogie započatá v roce 1986 „Četou“ a zakončena o sedm let později snímkem „Nebe a země“ má ve svém středu tento špektákl, jehož podstatná část se odehrává mimo vietnamské pralesy. Do prostředí demoralizované americké společnosti posazený příběh pádu a vzestupu jednoho z typických představitelů ztracené generace narozené těsně po druhé světové válce, je především příběhem mnoha dalších bezejmenných idealistů, kteří se v jednom z nejpoklidnějších a nejšťastnějších období dosavadní americké historie chtěli vyrovnat svým otcům bojujícím ve druhé světové válce. Všechno se pro ně zdálo tak jednoduché a jasné. Sotva dokončíme střední školu, tak se přihlásíme do armády, pojedeme na druhý konec světa, kde postřílíme pár komunistů a pak se s velikými ovacemi vrátíme domů, kde nám v našem městečku připraví slavnostní průvod a sám starosta nás uvede na tribunu. Rodiče a sousedé budou na nás hrdí a my si budeme užívat pocitu, že jsme, stejně tak jako oni, i my pro svoji vlast udělali něco velikého a nezapomenutelného.
Kontrast mezi i po letech oslavovaným a populárním hrdinstvím účastníků druhé světové války a nezájmem až nenávistí veřejnosti k veteránům z Vietnamu, se celým více než dvouapůlhodinovým filmem táhne jako jeden z jeho ústředních myšlenkových motivů. Naprostá deziluze a rozčarování z chování veřejnosti vůči navrátivším se veteránům, kteří si ještě stále nárokují čestné místo po boku svých s fašismem bojujících otců, překoná i veškerou bolest, kterou si museli ranění projít než se dostali zpátky domů. Jedním takovým je právě i Ron Kovic.
Hlavní role v příběhu tohoto v současnosti činného protiválečného aktivisty se s velikou chutí ujal v té době už hvězdný Tom Cruise. Propůjčil mu svůj mladický vzhled středoškolského sportovce – krasavce, aby zároveň se stejnou věrohodností prozrazoval frustraci společností vyvrženého veterána skrze zarostlou a zanedbanou tvář. Oskarová nominace, kterou si za svůj výkon vysloužil, je jen malým oceněním jeho brilantní herecké kreace. Všestranný a zcela strhující Cruisův projev se na intenzitě diváckého zážitku a myšlenkového poselství podepsal nejméně stejnou měrou, jako Stoneův scénář, na němž mimochodem pracoval společně se samotným Kovicem. Ve filmu, vyjma úvodní sekvence z dětství hlavního hrdiny, prakticky nenalezneme scénu, ve které by se Cruise neobjevil. Kromě něj se zde objeví i celá plejáda dalších výborných herců, včetně jako vždy přesvědčivého Willema Dafoa, který si s chutí střihnul menší roli jednoho z dalších vietnamských zatracenců připoutaných k invalidnímu vozíku anebo starého známého z „Čety“ Toma Berengera, jehož krátké působení v roli učebnicově pojatého náboráře americké armády v sobě dokonale pojí přitažlivost šviháckého armádního života a odpudivost prázdnoty frází, které jej mají propagovat před vyplašenými středoškoláky.
Za hereckými výkony pak nezaostává ani formální stránka a režie. Zajímavé užití kamerových filtrů na škále barevných odstínů červená – modrá – bílá, tedy stejné barvy, které zdobí i vlajku Spojených států, dodává filmovému vyprávění na intenzitě. Do červené barvy oděná nepříliš dlouhá sekvence bojů ve Vietnamu je vystřídána překvapivě ještě větším peklem, které na těžce raněné čeká až doma. Bez nadsázky jedním z nejsilnějších a nejděsivějších momentů ze všech válečných filmů jsou právě scény odehrávající se v nemocnici pro veterány. Zatuchlé a špinavé místnosti, kde se mezi výkaly imobilních chudáků střídavě prohánějí krysy a nevrlý personál, jakoby hned po příjezdu domů všem válečným invalidům výmluvně říkaly, že tady je nikdo velebit nebude. Země, která se za pár měsíců od jejich odjezdu změnila k nepoznání, nepochopení příbuzenstva a přátel a pád na úplné dno uprostřed mexické džungle a laciných prostitutek. Tím vším si musel, stejně tak jako mnozí další bezejmenní, projít i Ron Kovic, než se dopracoval ke své bolestivé katarzi, jež vedla k nalezení smyslu jeho do té doby do definitivní propasti se řítícího života.
Stoneovi by se opět daly vytknout stejné nedostatky, které mu ve své recenzi „Čety“ vytýká i kolega Marigold. Jeho politické přesvědčení v některých momentech snad až příliš vyčnívá nad jinak vyváženou linii snímku a do popředí se tak trochu tlačí snaha divákovi vnutit svůj pohled na věc. Na druhou stranu i právo sdělit svůj názor tvoří nedílnou součást uměleckého vyjádření. To i přes předchozí slova bylo hlavně v osmdesátých létech u Olivera Stonea na vynikající úrovni. Díky vyváženosti a umělecké hodnotě nesmí jeho vietnamská trilogie chybět v žádné serióznější debatě zabývající se filmovým ztvárněním tohoto a vůbec jakéhokoliv jiného válečného konfliktu.
