Pět let čekání je u konce a jedna z nejvýživnějších metalových formací poslední dekády přichází se svým dalším, v pořadí již sedmým albovým zářezem. Jestliže se někdy psalo o NEVERMORE jako o thrash metalových QUEENSRŸCHE, pak letošní dílo spolu s fenomenálním albem „Dead Heart In A Dead World“ tento přívlastek naplňuje nejvíce. Oproti předchozím nahrávkám je na novince zřejmé zejména částečné zklidnění. Nové songy již převážně nejsou poháněny doslova masakrální kulometnou palbou Van Williamse a co se týče hutných kytarových figur, ty zde rovněž doznaly určitého stažení. Současnost hraje na čitelnější skladby se zaměřením pozornosti na bolestný hlas Warrela Danea. Z mého pohledu to novým NEVERMORE opravdu sluší a tak mi mírný úbytek někdejší nařvanosti jejich riffového pojetí nikterak neschází. Předchůdce „This Goddless Endeavor“ byla opravdová riffová smršť, jaká by bez větších problémů smetla i nejedno smrtonosné těleso, chyběly jí však stoprocentní hymny a vše se slévalo do neproniknutelného monolitu. Šlo o dobré album, ale něco mu zkrátka chybělo. To něco je na letošním záseku zastoupeno měrou vrchovatou. „The Obsidian Conspiracy“ je totiž dospělým heavy metalovým albem, hrajícím zejména na chytlavé skladby, jejich tesknou atmosféru a čitelnější aranže, které umožňují materiálu více dýchat.
Skvělý Jeff Loomis znovu úřaduje, byť jeho kytarový vál doznal v riffech zřejmého zpřehlednění nebo chcete-li modernizace (možná za to může Peter Wichers ze SOILWORK coby hlavní producentský dozor nad materiálem). Není to však vůbec na škodu, protože sóla a vyhrávky jsou posunuty do popředí a spolu s výraznými refrény vlastně udávají charakter většiny zdejších skladeb. Úvodní šleha „The Termination Proclamation“ ještě řádně zaburácí, aby následné „Your Poison Throne“ a „Moonrise (Through Mirrors Of Death)“ opanovaly hymnické pojetí tvorby NEVERMORE, nám dobře známé z doby skladeb „Enemies Of Reality“ a „I, Voyager“, což byly až do dneška zřejmě jedny z posledních ukázek (pravda, ještě „Born“) takového způsobu prezentace. Vzletná „Emptiness Unobstructed“ s nápadným refrénem, to je hitovice výrazná jako pohoří Atlas na okraji severoafrické pouště. Warrel Dane zde střídá teskné pasáže s mohutným nápěvem a staví chrámy žalu a bolesti. V nádherné „The Blue Marble And The New Soul“, zkrášlené klavírním partem, znovu naplno pociťuji mrazení v zádech a dávné stíny slovutných krajanů z QUEENSRŸCHE zde ožívají v plné parádě. Kapela předkládá doslova emoční hody a v baladickém pojetí dominuje. Jeden z vrcholů nahrávky.
Další vrchol (kolikátý už?) přichází hned v následující „Without Morals“, která si nic nezadá s nejsilnějšími momenty kariéry těchto seattleských žalotepců. Takhle nějak si představuji výraznou moderní heavy metalovou skladbu pro širokou posluchačskou obec. Jestliže jsem před lety pěl ódy na poslední řadovku od oaklandských MACHINE HEAD, pak se zde NEVERMORE podařilo něco podobného. Zachovali si svůj osobitý výraz, osvědčený staršími díly, a zároveň dokázali zapracovat na samotných skladbách, které zde stojí každá za sebe a již po pár posleších rozeznáte jednu od druhé, přičemž každá nabízí opravdu výživný zážitek: objev země zaslíbené dokonán a před námi se rozprostírá překrásné zvukové panorama. Fascinace pokračuje. V„The Day You Built The Wall“ Warrel deklamuje se strojovým chladem, jakoby nebyl ani člověkem, tedy něco podobného jako svého času v „Sentient 6“. Melancholická „She Comes In Colors“ začíná jako další ze zdařilých balad, tentokráte stavící na jemných kytarových aranžích a práci s atmosférou, aby se zhruba někde v polovině dostala do otáček. Závěrečný titulní song fascinuje hned na úvod doslova „bombovním“ Loomisovým sólem, hnaným nekompromisní riffovou vánicí obrovskou rychlostí vpřed, a tudíž má největší šanci uspokojit příznivce důraznější podoby kapely – prostě thrash metal par excellence s mnoha kytarovými lahůdkami a znovu bezchybným Danem.
NEVERMORE po pěti letech mlčení nahráli opravdu vynikající metalové album, které co se týče tvrdosti a neproniknutelnosti přeci jen trochu zaostává za předchůdci, avšak tento svůj „handicap“ plně vynahrazuje vynikajícími songy, narvanými skvělými melodiemi, atmosférou, ze které běhá mráz po zádech, a aranžérskými vychytávkami. Pro mne tedy zatím jednoznačně metalové album roku!
