Pravda, pravda, nejedná se o žádnou horkou novinku, každopádně si však dovolím tvrdit, že prozatím poslední deska slovenských experimentátorů Wayd je natolik kvalitní počin, že by byla věčná škoda na MetalManii tento fakt opomenout. Historie Wayd se datuje rokem 1994, kdy došlo ke zformování této kapely sloučením trasherů Marion a deathových Dysentery. Snaha o bourání hranic mezi styly a touha experimentovat byla prešovským vlastní už hned od počátků jejich tvorby, které jsou zachyceny na demu „Shape of Your Mind“ vydaném v roce 1995.

Promo leták hlásá, že se jedná o technický death metal s jazzovými prvky. Ano, dá se to tak v kostce říct, každopádně zase tak jednoduché tvrzení je vůči produkci této bandy docela nespravedlivé. V téhle kapele je totiž takové množství talentu a invence, že jakákoliv (ať sebešílenější) škatulka je na popsání její muziky naprosto zbytečná a nicneříkající. Nosným prvkem sice nadále zůstává death metal v jeho technickém pojetí, na tento se však nabalují další a další části v podobě jazzových a rockových prvků. Namysli mám hlavně angažování saxofonu (saxosólíčko ve skladbě „Mindstorm“ je naprosto skvělá záležitost) anebo výborně znějící akustické kytarových vyhrávky, kteréžto jsou do jednotlivých skladeb vkomponovány naprosto nenásilně a nepůsobí nijak provoplánovitě.

Wayd si velmi rádi a umně pohrávají i s náladami jednotlivých skladeb. Není žádnou výjimkou, když během jedné písně vystřídají vícero nálad. Velikým pohlazením na duši jsou nezřídké hudební výlety až do artrockových území v podobě již zmiňovaných akustických vybrnkávaček anebo čistého zpěvu (například „Extremes In You“). Dominantním prvkem však nadále zůstává metalová přímočarost a agresivita, jejíž hlavním představitelem včetně kytar zůstávají Milanovy a Drahošovy vokály balancující někde mezi trashovým řevem a deathovým chrapotem. Z každého tónu této muziky je znát, že si její autoři dali velikou práci s jednotlivými aranžemi a stavbou skladeb. Žádná pasáž mi nepřijde nudná anebo dokonce zbytečná. Všechno má zde své místo. Zvuk je rovněž velmi dobrý, přihlédneme-li k faktu, že se nahrávalo v poměrně neznámem prešovském studiu Perina.
Velmi nerad přirovnávám jednu kapelu ke druhé a v případě takových Wayd je mi to vysloveně proti srsti, ale fanouškům takových Atheist anebo Cynic můžu tyto Slováky jen a jen doporučit.

V době psaní této recenze (červenec 2002) je v připravě další deska Wayd-ů a jsem velmi nedočkavý, s čím na nás tentokráte hoši vyrukují. Jak jsem se měl mnohonásobným poslechem této výtečné desky možnost přesvědčit , máme se rozhodě na co těšit. „Barriers“ jsou tady od toho, aby se překonávaly a Wayd nám ukazují jeden ze způsobů, jak toho s úspěchem docílit.