„Never Say Die!“ je posledním albem v původní sestavě BLACK SABBATH. Zdaleka nedosahuje kvalit svých předchůdců, přesto se zde pár zajímavých písní najde. Faktorů, proč se tento studiový počin ne zcela vydařil, bylo více. Jednak šlo o konflikt osobností a názorů na hudební směrování, ale o tom už byla řeč v minulých textech. Ozzy kromě toho, že se s většinou svých kolegů špatně snášel, byl tou dobou i značně vysazen na způsob, jakým Iommi vedl nahrávání nových alb. Ostatně tento spor tu byl už od „Sabbath Bloody Sabbath“. Z „Technical Ecstasy“ byl vysloveně zklamán a v listopadu roku 1977 skupinu opustil. Bylo to pár dní před tím, než měla čtveřice znovu naběhnout do studia. Iommi to toho času vyřešil angažováním zpěváka Davida Walkera, kterého si pamatoval ještě z dob, kdy žili v Birminghamu. Walker se pak s ostatními třemi hudebníky pustil do komponování nového materiálu. Společně odehráli jediné veřejné vystoupení, jakousi předverzi skladby „Junior´s Eyes“ na BBC. Reakcí Ozzyho na tuto událost bylo, že se rozhodl do kapely vrátit. Problém ovšem byl, že Ozzy odmítl zpívat materiál, který byl složen společně s Walkerem. Kapela tak většinu materiálu musela složit a nahrát od začátku, což byl zřejmě onen druhý faktor, proč „Never Say Die!“ nakonec dopadlo tak, jak dopadlo. Po jeho vydání následovalo opět dlouhé turné, na němž se role předskokana zhostili VAN HALEN. Jeho konec se odehrál v prosinci 1978 v Albuquerque v Novém Mexiku a byl to zároveň poslední koncert s Ozzym. Tony Iommi se poté rozhodl Ozzyho, který byl většinu času opilý a pro nahrávání dalšího materiálu zcela nepoužitelný, z kapely vyhodit. Ale i Geezer Butler se rozhodl v roce 1979 Sabbaty dočasně opustit. Na jeho místo byl dosazen Geoff Nicholls (basový základ skladby „Heaven And Hell“ pochází údajně od něj), nicméně Geezer se stihnul včas vrátit, Nicholls se ujal kláves a stal se z něj neoficiální pátý člen kapely. Ale to už přesahuji, přejděme k hudbě samotné.
Na minulé nahrávce „Technical Ecstasy“ se BLACK SABBATH vydali poněkud jiným směrem, než jak tomu bylo až do „Sabotage“, nicméně album i přes své nesporné kvality zůstalo nepochopeno. Ostatně celá rocková scéna toho času zažívala bouřlivé období a do popředí zájmu se dostávala hudba trochu odlišného ražení. „Never Say Die!“ bohužel není symbolem stylového přerodu, spíš je na něm patrné, že bylo šité horkou jehlou. Paradoxně zrovna titulní skladba se stala úspěšným singlem a občas byla na koncertech hrána (Ozzy si pak tuto píseň dokonce zařadil i na svůj živák „Speak Of The Devil“). Album jako celek, podobně jako to předchozí, klade velký důraz na klávesy. Pro tuto nahrávku byl angažován toho času nepříliš známý Don Airey. Už ve druhé skladbě „Johnny Blade“ dostane poměrně značný prostor a jeho hra na klávesy dosáhne svého vrcholu ve skladbě „Air Dance“. Aireyho angažmá u BLACK SABBATH byl pro něj rozhodně dobrý odrazový můstek. O dva roky později to byl totiž právě Airey, kdo nahrál nezapomenutelné intro k Ozzyho písni „Mr. Crowley“. Ostatní skladby na albu, což je skoro celá „B strana“, jsou už jen průměrným materiálem.
„Never Say Die!“ je bráno jako nejslabší materiál nejen původní sestavy, ale i celé, dlouhé diskografie BLACK SABBATH. Z historického hlediska se ovšem následné vyhození Ozzyho jeví jako dobrý krok. Nejenže se kapela obrodila a posléze vydala „Heaven And Hell“, ale i Ozzy se trochu oklepal a rockové scéně brzy poté dal svá nejlepší díla jako „Blizzard Of Ozz“ či „Diary Of A Madman“.
