„God Defamer“ jako pojítko s minulostí. GOD DEFAMER jako žhavá současnost. Výmluvnější název si ani nová kometa slovenské scény zvolit nemohla. René Blahušiak tak jasným způsobem dává najevo, že dělat tlustou čáru za minulostí nehodlá. Tou minulostí je míněno samozřejmě jeho působení v řadách DEMENTOR. Název poslední desky, na níž se jako člen této deathmetalové úderky podílel, zároveň posloužil i jako název jeho nového hudebního odrazového můstku. Příměr o odrazovém můstku však ve větší či menší míře platí i ostatních členech GOD DEFAMER, jejichž sestavu vyplnila pětice mnohými kapelami protřelých spoluhráčů.
Toto si i bez předchozího studia historie jednotlivých členů uvědomíte prakticky ihned, jakmile se zaposloucháte do jejich prvotiny. Nahrávka totiž neobsahuje jediný atribut, jehož provedení by se dalo označit za „amatérské“, či „mladicky naivní“. „Heavenly Hell“ je deskou sebevědomou, reflektující současné dění na metalové scéně a svým provedením, ať už hovoříme o úrovni hudebního materiálu anebo o produkční stránce věci, i deskou světovou. Vodítko k identifikaci jejího obsahu hledejme hlavně v předchozích působištích jednotlivých aktérů. Deathmetalová minulost některých z nich je pouze jednou stranou mince GOD DEFAMER. Jejich hudba stále dost zřetelně vychází z tradic smrtícího kovu, ale do svého nitra absorbuje další a další vlivy, aby pak ve výsledku znamenala více než slušně variabilní variaci na téma moderní metal.
Chtělo by se říci, že hudba prezentovaná těmito Slováky spadá do žánru metalcore, ale zas tak jednoduché to s ní není. Je pravdou, že mnohé postupy i celé skladby tomuto označení přesně odpovídají, ale hrát si se škatulkami by bylo asi to poslední, co bych při popisu hudby GOD DEFAMER chtěl dělat. Řekněme jen, že jsou velice šikovní ve využívání v současnosti populárních kompozičních postupů v metalové hudbě. Stačí se zaposlouchat hned do úvodní „Organization Of Fear“, která sice až po krk vězí v deathmetalové zarputilosti, ale náznaky, či už hovořím o rytmických postupech anebo o kytarových vyhrávkách, se z této svěrací kazajky postupně odpoutat jsou už i zde patrné. Tyto se pak postupem času postupně vykrystalizují do jasné podoby, přičemž se další dění na „Heavenly Hell“ stává čím dál zajímavějším a proměnlivějším. Přesvědčivá instrumentace, mnohé velmi zdařilé motivy v tom nejlepším slova smyslu vrývající se pod kůži, funkčně vystavěné rytmické části jednotlivých skladeb, přičemž nazvučení bicích snese opravdu velmi přísná měřítka a vůbec celkově nenudící pojetí, kde se neustále něco děje, neustále vás jako posluchače skupina zaměstnává a kde je zřejmé, že při nahrávání nebyl podceněn žádný aspekt, dávají ve výsledku album, jehož poslech je velmi příjemnou záležitostí. Možná, že vás občas napadne řešit, zdali jste nějakou vyhrávku či kytarovou linku už neslyšeli někde jinde a v trochu jiném provedení, ale to je v tomto případě vzhledem k výše zmíněným kvalitám „Heavenly Hell“ záležitost v podstatě marginální. Angažování hostujících zpěváků, majících na svědomí melodické vokální party byl taktéž účelný tah. K deathově posazenému vokálu Petera Hiji se jedná o dobře fungující doplněk, v nejednom případě výrazně osvěžující tu kterou skladbu („Another Day, Another Death“).
Zdá se tedy, že první vykročení GOD DEFAMER dopadlo více než dobře. Pokud pomineme silnou protikřesťanskou rétoriku, kterou si René Blahušiak přinesl ze svého předchozího působiště, tak byste bez znalosti kontextu jen těžko soudili, kdo všechno se na „Heavenly Hell“ podílel. Uvidíme, jestli se tento koncept nevyčerpá hned na svém prvním albu anebo bude mít delšího trvání. Soudě dle vyjádření jeho aktérů by měla platit druhá možnost, která slibuje ještě nejedno překvapení. Prozatím konstatujme, že na prvotině slovenských došlo ke střetu zkušenosti a rutiny s entusiasmem „debutantů“, a to s velmi přesvědčivým výsledkem.
