Československo roku 1985. Pěst tuhé normalizace dopadla (pokolikáté už?) i na po tragických sedmdesátých létech vzmáhající se rockovou hudbu, což odnáší zákazem činnosti i nesmírně populární těleso PRAŽSKÝ VÝBĚR. V jeho řadách se sešla sestava velice výrazných hudebníků, z nichž jádro tvořené tandemem Michael Kocáb – Michal Pavlíček mělo za sebou v předchozí dekádě poměrně úspěšnou jazzrockovou etapu, na kterou navázalo pohotovým nástupem do novovlnného expresu. Tento však byl po sérii očerňujících článků, nastartované legendárním pamfletem „Nová vlna se starým obsahem“ zveřejněným v komunistickém týdeníku Tribuna, tvrdě zastaven. Obzvláště druhý jmenovaný nesl stopku PRAŽSKÉHO VÝBĚRU více než těžce.
Určitou formou vysvobození ze stesku po pravidelném hraní před publikem bylo sestavení improvizačního tria skvělých muzikantů za účelem vystoupení na festivalu Jazz Praha v roce 1985. Toto se ukázalo nakonec být úspěšné a zároveň položilo i základ pro vznik regulérní rockové kapely. Trio Michal Pavlíček (kytara) – Vladimír Kulhánek (basa) – Klaudius Kryšpín (bicí) bylo časem doplněno o další členy, z nichž tím nejvýraznějším se stal hlas Báry Basikové. Takto poskládaný orchestr si své vystoupení na festivalu zopakoval i o rok později, aby se vzápětí přesunul i do studia, kde pořídil zbytek svého debutového dvojalba.
Bezejmennou desku tak tvoří skládanka složená jak ze živých nahrávek, tak ze studiové tvorby, díky čemuž ve výsledku působí trochu nevyrovnaně. Nicméně o její pozici v řadách zásadních rockových počinů osmdesátých let i přesto nemůže být sporu. Tvůrčí přetlak, kterým si Pavlíček po vynuceném (naštěstí jen dočasném) rozpuštění PRAŽSKÉHO VÝBĚRU musel projít, se zákonitě projevil na jiné frontě. Nahrávku tak díky zmiňovanému postupnému pořizování v různých dobách a místech můžeme rozdělit na 4 logické části. V té první se ještě jako trio, prozatím se nepyšnící jménem vulkánu z ostrova v jižní Itálii, představují publiku pražského jazzového festivalu, což byla mimo jiné v té době jedna z mála možností, kterak spatřit rockovou muziku na velkém pódiu. Typická Pavlíčkova kytarová hra nezapře své jazzrockové cítění, ale mnohem více než ve specifických podmínkách normalizačního Československa poněkud kontroverznímu žánru se úvodní dvojice kompozic „Aladin“ a lakonicky pojmenovaná „Bez názvu“ podobá spíše zvláštní formě zasněné psychedelie. Volná kytarová improvizace, jíž jen jakoby z povzdálí kryje záda úsporná hra basy a bicích patřila k velmi příjemným festivalovým překvapením. Z tohoto rozjímaní se pak vymyká třetí skladba v pořadí. „Koloběžka“ je ostrou rockovou jízdou, kterou z jejího poměrně tuctového vyznění vymaňují jen zdařilé kousky Pavlíčkovy kytary.
Mnohem komplexnější zvuk, kterým se mohli STROMBOLI pyšnit na těch samých koncertních prknech o rok později, je výsledkem logického angažování řady dalších hudebníků. Klávesový nástup majestátní „Stromboli“ je toho výmluvným svědectvím, a když se vzápětí do svých hlasivek poprvé opře vycházející pěvecká hvězda Bára Basiková, lepší důkaz správnosti kroku oživit sestavu o další instrumenty ani nemohl být poskytnut. Tvorba skupiny jakoby tím ztratila veškeré zábrany a bez ostychu se rozrostla do všech stran. Koncertní poloha nové sestavy pracuje v podstatě s běžnou rockovou písní, kterou však obohacuje o mnohé rozměry a prvky, ve kterých je dovoleno prakticky vše. Konvenční přístup se mísí s pocitem neustálé improvizace a vše pak usměrňuje široký hlasový rozsah Basikové. Ta své kvality prokázala už v tehdy se rozjíždějících novoromanticích PRECEDENS, ale Michal Pavlíček dokázal pro ojedinělý projev této mladé zpěvačky najít ještě širší uplatnění a vytvořit tak z jejího hlasového kaskadérství další hudební nástroj. Toto platí především pro studiovou podobu STROMBOLI, která zároveň tvoří i třetí část tohoto díla.
Na té skupina jen rozvíjí postupy, které si odzkoušela v koncertní formě. Dramatická a fluidem žárlivosti naplněná „Carmen“, nadpozemsky se vznášející „Villa Alda“ anebo rozšafná půvabní slovná hříčka „Veliké Lalula“, či další zasněná záležitost s velice svéráznou lyrikou „Košilela“ tvoří dodnes většinu toho nejlepšího, co STROMBOLI stihli za svoji krátkou kariéru vyprodukovat. Poslední dvě jmenované skladby, resp. jejich těžko uchopitelné texty byly ztvořeny na motivy švýcarského básníka Christiana Morgensterna. Dříve jen naznačené kontury uzavřeného hudebního světa Michala Pavlíčka dostávají jasné obrysy. Kde se nedá napsat odpovídající text bez toho, aníž by jej vzápětí nesestříhala ruka cenzurova, tam se ještě více tlačí na pilu hudební a klade se důraz na čirou krásu a dokonalost. Taková „Villa Alda“, zcela se vrhající napospas vokálu Báry Basikové by bezpochyby obstála i sama o sobě, ale když po této přehlídce náročných pěveckých partů přichází dokonale uvolněná šachová partie „Veliké Lalula“, tak se dojem z obou skladeb ještě znásobuje.
Právě proto dost dobře nerozumím tomu, proč se v závěrečné čtvrtině STROMBOLI vrátili do osidel v zásadě běžné rockové kompozice, byť s nepopiratelnou dávkou půvabu („Ivanhoe“), a dobrovolně tak složili svoje nejsilnější zbraně. Přínos spoluhráčů z PRAŽSKÉHO VÝBĚRU tak zůstává trochu diskutabilní. Zatímco „Na koni“ hlavně díky typickému ujetému vokálu Viléma Čoka dává vzpomenout na dočasně hibernovanou „domovskou“ kapelu, tak následující „Kvůli ní“ s Michaelem Kocábem u mikrofonu, je spíše vkusně popovou písní, jakoby vypadnuvší z dílny dua Hapka – Horáček. Závěrečná monumentální hymna „Ó hory, ó hory“ vše navrací do žádaného stavu a díky silnému refrénu jí s trochou nadsázky lze považovat i za poctu sopce, podle které si STROMBOLI vzali své jméno.
STROMBOLI - Shutdown (Panton 1989) Mezinárodní ambice symbolizují druhé album STROMBOLI, ve kterém skupina vsadila na anglické texty a písničkovější přístup. Hitový potenciál, který se „Shutdown“ snaží vzývat, desce upřít nelze, ale bohužel na druhou stranu je zde ke slyšení i několik nevýrazných písní, které věrně popisuje přívlastek „skladatelsky překombinované“. Nyní už zase pouze trio (ve studiu samozřejmě doplněné o řadu hostů) sice předkládá i vynikající skladby, kterým vévodí překrásná záležitost „Sandonorico“, jež asi nejvíce navazuje na debutové album, ale najdeme zde i dost momentů, kdy se Pavlíčkovy jeho kompoziční choutky tak trochu vymykají z rukou. Výsledku nejspíš nepomohlo ani užití anglického jazyka, přestože výslovnost Báry Basikové není určitě z nejhorších. Jakoby se tím vytrácela ona přitažlivá poetika hudby Michala Pavlíčka. Stačí si poslechnout českou verzi „Sandonorico“ a rozdíl je více než patrný. „Shutdown“ však není deskou, která by si ale zasloužila svůj osud. Vyšla totiž ve druhé polovině bouřlivého roku 1989, kdy ve víru společenských událostí nezaslouženě zapadla. Kvůli skladbám jako „Around The Fires“, „Sandonorico“ anebo „Back In The Castle“ však album stojí i po letech za poslech.
Časté a úspěšné koncerty, během kterých se kapela podívala i do Mnichova, pořízení videoprogramu na motivy skladeb z tohoto alba a časté účinkování v televizi. O tom vše si mohl Pavlíček s PRAŽSKÝM VÝBĚREM nechat v té době jen zdát. Je však faktem, že ve druhé polovině osmdesátých let ledy už pomalu tály, což se projevilo i znovupovolením činnosti pro PRAŽSKÝ VÝBĚR. Konec STROMBOLI to však ještě neznamenalo. Ten přišel až o něco později. Skupina v roce 1989 natočila ambiciózní nahrávku „Shutdown“ (viz. text v rámečku), aby se po následujících událostech již každý věnoval své další hudební kariéře. A nic už na tom nezměnily ani občasné společné koncerty. Kapitola s názvem STROMBOLI je navždy uzavřena.
