Když jsem se na tomto místě zhruba před rokem rozplýval nad druhým albem amerických KRALLICE, dalo se už lehce vytušit, že z této země se zanedlouho přivalí další zdařilá black metalem načichlá kolekce, která navíc potvrdí trend zámořských kapel ochočit si černěkovovové vlivy k obrazu svému. Kdo by to byl ještě před nějakými deseti lety řekl, že podobnou muziku budou produkovat i lidé, kterým jsou ostatní blackmetalové „povinnosti“ cizí. Stačí se podívat na několik fotografií tohoto kvartetu z Philadelphie. Kde jsou pyramidy? Kde je warpaint? Kde jsou pracovní nástroje jako palcáty, sekyry anebo širokopásmové televizní antény?
Zanechme však nadsázky a generalizací. Nikdo sice netvrdí, že black metal byl vždy jen o tomhle, ale těžko by někdo ještě poměrně nedávno tipoval, že kapela vyhlížející spíše na veganské věrozvěsty pravého hardcore bude sypat prvotřídní blackovou nálož. Bylo však jen otázkou času, kdy i tento metalový žánr najde uplatnění mimo své rodné teritorium a fascinace jeho výrazovými prostředky naplno prorazí i do „zahraničí“. Děje se tak už nějakou dobu a WOE jsou jedním z těch výraznějších výsledků tohoto jevu.
A co je tedy příčinou těchto pochvalných slov? Skupina na sebe už dostatečně upozornila před více než dvěma lety, když na svém debutovém albu nabídla slušnou palbu severského střihu. Bylo to sice fajn, ale novinka je ve všech ohledech o třídu dál. Ať už mluvíme o hudební anebo produkční stránce. Co se týče druhého jmenovaného hlediska, zvuk je oproti mírně zahuhlanému předchůdci, jenž nezapřel jasnou orientaci na typický bzučivý sound skandinávských kapel, přeci jen o poznání průraznější, drtivější a čitelnější. Produkce „Quietly, Undramatically“ je prostě více hozena do zemitějšího zvuku současných metalových kapel. Další odklon od žánrového klišé lze jen uvítat, protože materiálu z tohoto alba to velice prospělo.
Ten už totiž není tak zatížen důsledným memorováním blackmetalových vzorců. Ano, skladby sice doslova srší chladnými riffy, jeden zběsilý prasopal za druhým bičuje jejich tempo a dobře zvládnutý typický ječák hbitě vyplňuje veškerý zbylý zvukový prostor, ale i přes své ve většině případů dlouhé stopáže se snaží nenudit repetitivním omíláním pseudohypnotických motivů, ale naopak neváhají promarnit ani jednu z nabízejících se příležitosti ke svému osvěžení. Nebojí se výraznějších melodií (titulní „Quietly, Undramatically“ s výrazným tragickým nádechem) anebo rozehrání komplexnější kompoziční partie ve středním tempu („A Treatise On Control“), aby se vše pěkně sešlo pohromadě v epickém kousku „Full Circle“, jenž nabídne jak pomalejší valivý rytmus, tak i vysokorychlostní sypačky.
Přestože WOE nepracují s blackmetalovými elementy natolik sofistikovaným způsobem, jak to činí již zmiňovaní KRALLICE a místo toho volí tradičnější postupy, dá se říct, že i jim se na jejich druhé album podařilo vtěsnat něco, co se dá nazvat jako vlastní rukopis. Prozatím se sice nejedná o žádné výrazné prvky, činící jejich hudbu nějak výjimečnou či novátorskou a nemám ani pocit, že by na tom Američanům momentálně záleželo, ale feeling jejich snažení začíná pomalu dostávat pěkně zajímavé kontury.
Snad za to může lehký hc odér, jenž se nad „Quietly, Undramatically“ vznáší anebo jiný, hůře specifikovatelný pocit, který toto album v posluchači vyvolává. Jedno je však jisté, bestie byla vypuštěna a zatím se na tomto světě jen tak nesměle rozkoukává. Doufejme, že si ji ještě stihneme patřičně užít, než všichni pěkně v tichosti a beze stopy zmizíme v propadlišti dějin, jak to tak nekompromisně hlásá ideové poselství tohoto zdařilého počinu.
