BLACKFIELD - Welcome To My DNA

BLACKFIELD - Welcome To My DNA

BLACKFIELD - Welcome To My DNA

BLACKFIELD - Welcome To My DNA

Na třetí počin BLACKFIELD jsem se těšil a zároveň se i dosti obával.

Každý kdo sleduje aktivity obou hlavních představitelů projektu se nutně musel sám sebe ptát, zda-li bude nový přírůstek schopen stát po boku obou více než příjemných předchůdců a nestane se pouhým letmým splněním závazku vůči poměrně atraktivní značce. Steven Wilson je už drahně dlouho jedna z nejvytíženějších osobností v hudební branži a Aviv Geffen, který se v roce 2009 poprvé pokusil prorazit na světový trh velmi dobrou eponymní deskou si v současné době určitě na přísun práce také stěžovat nemůže. Oba muzikanti ještě dlouho před vydáním oznamovali, že novinka bude z větší části dílem Geffenovým, díky Wilsonově, mimo mnoha jiných (např. STORM CORROSION s Mikaelem Åkerfeldtem), zaneprázdněnosti na další sólovce.

BLACKFIELD

V první řadě bych chtěl opravdu pochválit název kolekce. Nevím jak vás, ale mě slovní hříčka „Welcome To My DNA” přímo zve nebo lépe vyzívá k poslechu. Dále budu pokračovat grafickým nápadem pro obal, jenž považuji za vydařený, oku lahodící, duši rozechvívající a prezentovaný hudební obsah jistě dotvářející. Zajímavostí je, že podobná myšlenka byla vlastně skladem, jelikož ji odmítli MARILLION pro svůj „Somewhere Else“.

Konečná tvůrčí bilance hovoří deset skladeb na kontě Aviva a jedna na účtě Stevena („Waving“). V případě, že posluchač neočekává vlak svištící na kolejích předešlých alb, tak by měl mít hned zpočátku z poloviny vyhráno. Každý teď ruku na srdce; kdo z nás by nechtěl pokračovaní dojímadel v podobě „Pain”, „The Hole In Me“, „Once“, „Where Is My Love” nebo „My Gift Of Silence”? Našel byl se vůbec někdo takový?

Novinka rozhodně není tolik návyková a hity s okamžitým dopadem na ní zdaleka nejsou. I nyní, po opravdu mnoha frekventovaných absorpcích, mohu poctivě a naprosto zodpovědně prohlásit, že majstrštyky podobné výše zmiňovaným, jež by vysoce podráždily moji citovou soustavu, aktuální materiál nepřináší. S přimhouřením oka bych mohl jmenovat pro porovnání „Oxygen“, „Waving“ nebo sladce orientem načichlou „Blood“, vynikající především pěkně ostrým nástupem - v této souvislosti mně přijde na škodu, že nebylo poskytnuto více prostoru právě bubeníkovi Tomeru Z, excelujícímu na mimořádně útulném DVD koncertním záznamu „Live In New York City”.

BLACKFIELD

Musím přiznat, že po dvou startovních protočeních mě polil studený pot obrovského zklamaní, avšak blíže nespecifikovaná síla, možná cizí deoxyribonukleová kyselina chmurně minimalistické atmosféry mě jaksi žírala k lepšímu poznání. Problémem, který bude většina fanoušků těžko odpouštět je až příliš jednoduchá stavba kompozic a poměrně velké omezení, resp. potlačení výraznějších kytarových základů – motivů. Vše navíc podtrhává i častá textová prostoduchost a použití hodně povědomých orchestrálních partů. Nic z tohoto by samo o sobě samozřejmě nemuselo vadit, pokud by se aktivace pudu oblíbenosti nebyla nucena klestit poněkud kostrbatým úvodem.

„Glass House” ještě zachraňují výstupy bicí soupravy, ale u následujících „Go To Hell” a „Rising Of The Tide” na jistý druh prázdnosti prostě nestačí. Zvláště „pekelná věc“ působí zatraceně křečovitě a její krátké lyrické výrazivo radši nebudu komentovat, nicméně vsázíte-li pravidelně na to, že slovní obrat „I don’t care..” bude následně rozvinut „anymore”, potom se i teď stáváte šťastným výhercem! Tato pecka navíc trpí dramatickým orchestrálním zakončením mocně připomínajícím filmy o marném boji s italskou mafií.

Až s přibývajícím počtem poslechů nabývají písně na kondici, zvláště od čtvrtého záseku až do konce rozumně nastavené stopáže, a jsou schopné v plné míře vtáhnout do krásy svých tajů a intimních zákoutí. Specielně sestava posledních pěti položek dává zapomenout na slabší začátek a měla by přesvědčit posluchače na nejedno další kolo.

Přestože na „Welcome To My DNA” Geffen působí malinko neohrabaně, mám pro jeho lásku k hudbě, tvůrčí úpřímost a pojetí vize rocku rozumově nevysvětlitelnou slabost, no a Wilson svojí profesorskou konzultací a nadšením vytáhl ze všech skladeb maximum, proto i mě nakonec zavalil přes veškeré uváděné neduhy teplý pocit spokojenosti.

 25

Verdikt

Art rock mající chmurnou atmosféru, která ale nakonec začala fungovat.

Hodnocení

Autor
7,5 / 10
Redakce
7 / 10
Čtenáři
6,6 / 10

Další informace

Stopáž: 40:00

Produkce: Steven Wilson, Aviv Geffen, Trevor Horn

www.blackfield.org

Sestava

Skladby

  1. Glass House
  2. Go To Hell
  3. Rising Of The Tide
  4. Waving
  5. Far Away
  6. Dissolving With The Night
  7. Blood
  8. On The Plane
  9. Oxygen
  10. Zigota
  11. DNA

Diskografie

Welcome To My DNA (2011)
Blackfield II (2007)
Blackfield (2004)

Jiné pohledy

Dudri
7 / 10

Hudba, ktorá sa na nič nehrá takým spôsobom, až to bije do očí. ... [5. dubna 2011]