Vlna progresivního metalcoru, která v současnosti zachvátila scénu, narůstá pomalu a jistě do tak obludných rozměrů, že brzy dojde k jejímu zhroucení. Trh je přesycen a komplikované „nepravidelně“ komponující kapely začnou co nevidět vyklízet své lukrativní pozice. Než však podle platných pravidel o rotování hudebních trendů nastoupí noví diktátoři, je třeba upínat sluch k inovátorům, kteří by daný žánr svými neotřelými nápady dokázali ještě o kus posunout a na čas tak oddálit nevyhnutelné.
THE HUMAN ABSTRACT z kalifornského LA vypadají na to, že takové schopnosti mají a jejich třetí studiovka „Digital Veil“ toho budiž důkazem. Ambiciózní kapela staví své komplikované kompozice ze sekaných kytar, nepravidelné rytmiky a divokého sólování, nebojí se však zapojit (na daný žánr) neobvyklé prvky, jako je klavír nebo akustická kytara. Jejich pojetí moderny má blízko k serióznímu „progerskému“ přístupu; každá nota i úder mají své přesně určené místo, hlavně žádná divočina, čímž by se možná mohli zalíbit metalistům, kteří doposud nepřišli drsnému a uřvanému metalcoru na chuť.
Většina skladeb lavíruje mezi složitějším math riffováním a uchu lahodícím melodičnem, přičemž jsou obě složky příjemně vyrovnané. Většinou střední až pomalé tempo provází výborná kytarová práce, některé pasáže jsou tvrdé, zahuštěné hlasitými riffy a dvojkopákovým kulometem, některé naopak kapela „vypouští“ a nechá posluchače unášet se na vlnách rajských melodií, které v jistých momentech dokonce podsouvají vzpomínku na mistrovství švédských OPETH, což je inspirace, která se v neurotickém trhaném metalcoru nevyskytuje zrovna často, ne-li vůbec.
Kapela budí chvílemi příliš sebejistý až akademický dojem, ale na druhou stranu dokáže takto odvážnou pózu s přehledem ustát a všechny ty složitosti jsou do detailu dotažené, výborně zahrané a zaranžované. Drhne to pouze nepatrně v závěru „Faust“ a trochu překombinovaná se zdá být delší „Antebellum“, ale stále je to v únosné míře a album i přes svoji náročnost plyne přirozeně a logicky. Dobrým tahem je zařazení dvou klidnějších věcí s čistým zpěvem na závěr, díky kterým deska zanechá na rozloučenou smířlivý dojem.
„Digital Veil“ je kupodivu o dost tvrdší než předchozí „Midheaven“, které bylo z větší části téměř čistý prog, čím vlastně kapela odpovídá na otázku, odkud čerpá ony sofistikované elementy, které zamíchané s metalcorovou tvrdostí působí tak zajímavě. Velký podíl na úspěchu „Digital Veil“ potažmo celých THE HUMAN ABSTRACT má určitě nový zpěvák, který utáhne na velice slušné úrovni jak řev, tak čistý zpěv a naopak drobným mínusem je možná až příliš ostrý, středo basový zvuk.
THE HUMAN ABSTRACT mohou svými tvrdšími výpady připomenout BETWEEN THE BURIED AND ME a přestože nejsou djent, nemají daleko k ani letošní senzaci jménem TESSERACT a naopak tou klidnější, melodickou větví dosahují až někam do melodických oblastí alá OPETH.
Sečteno, podtrženo, THE HUMAN ABSTRACT jsou proti většině současných, sériově vyráběných žánrových souputníků kapelou výjimečnou, se sebevědomým až odvážným přístupem k hudbě, ale díky svému místy až příliš komplikovanému vyznění se zároveň i kapelou pro širší komerční průlom stále těžko použitelnou. Pro fanoušky moderních složitostí povinnost, pro ostatní zajímavé poučení o tom, jak daleko se dá v hudbě zajít a neztratit přitom směr a cíl.