Geniální skladatel a muzikant anebo jen někdo, kdo podlehl pocitu vlastní výjimečnosti? Otázka, na kterou by se našlo mnoho odpovědí a stejně tak i mnoho pádných argumentů pro tu či onu možnost. Devin Townsend však bez pravidelného komponování a produkování nových a nových nahrávek zjevně nedokáže žít. Tento hyperaktivní Kanaďan hudbu prostě miluje, což šlo dost lehce postřehnout i během jeho zdařilého a uvolněného vystoupení v rámci loňského ročníku festivalu Brutal Assault.
V posledních letech se však začaly množit názory (včetně autora těchto řádků), že to s jeho invencí začíná být tak trochu na vážkách. Čirá hudební radost symbolizovaná alby jako „Ocean Machine“, „Terria“ anebo „Accelerated Evolution“ byla vystřídána ambicióznějším pojetím v podobě sázky na koncepční nahrávky typu „Ziltoid The Omniscient“. Kruh jakoby se však uzavíral. Před dvěma lety přišlo „Addicted“ s výraznou pěveckou výpomocí holandské zpěvačky Anneke Van Giersbergen, které znamenalo jistý návrat k hudebnímu výrazivu z přelomu milénia.
Letošní výrazná porce (avizovaná jsou hned 3 alba) jen potvrzuje tezi o Townsendově neposednosti a zároveň v případě tohoto recenzovaného počinu i započatou cestu zpět ke starším albům. To je však vzhledem k pestrosti hudby, kterou „Deconstruction“ přináší poněkud zjednodušené tvrzení. Spíše se dá bez přehánění říct, že se jedná o takovou mixturu dosavadní Kanaďanovy tvorby a co je hlavní, mixturu sestavenou z toho nejlepšího.
Konceptuální pojetí zůstalo, stejně tak humor i nadsázka, se kterou je celý příběh vyprávěn. Za novinku lze rozhodně považovat, i přestože Devin Townsend nebyl nikdy, co se produkce svých nahrávek týká žádný troškař, skutečně hvězdnou plejádu různých hostů, kteří tu více tu méně přispěli svojí troškou do mlýna.
Co musím pochválit jako první, je celistvost a sevřenost alba, které se snad až na trochu slabší a natahovaný závěr („Poltergeist“) dokázalo vyvarovat hluchých a nudných míst a nestalo se otrokem svého konceptu, jako tomu bylo v případě „Ziltoid“. Nejdůležitější zůstává hudba a s ní přichází opět ty světlé stránky hudební osobnosti kanadského hračičky. Intimní a nesmělý začátek úvodní skladby „Praise The Lowered“ je jen maskovacím manévrem před následným odkrytím všech trumfů. Ty jsou opět tvořeny důrazem na Townsendův výrazný hlas, jenž v kombinaci s ostrými kytarovými nájezdy vytváří nenapodobitelnou hudební kulisu.
Velkolepá produkce čítající spoustu prominentních „žoldáků“ však ve výsledku neruší svým důrazem na strojenou monumentálnost. Všechno je přizpůsobenu jedinému cíli, nic zbytečně nepřečnívá ani naopak nechybí. I v momentech, kdy hostující pěvci dostávají veliký prostor, jako například operní vokál Floor Jansen (ex-AFTER FOREVER) v „Pandemic“, nedochází k přílišné uzurpaci pozornosti směrem k výkonu výrazného hosta, takže se nevytrácí pevné pojítko s ostatními písněmi alba a celý jeho koncept tak stále drží pohromadě.
Spousta dobrých nápadů a jejich uvedení do praxe je tím, o co se tentokráte může potenciální posluchač spolehlivě opřít. „Deconstruction“ po zvukové stránce připomene to nejlepší ze starších Townsendových sólovek, stejně tak divoké kousky od STRAPPING YOUNG LAD, ale kompozičně zcela stojí na vlastních nohou, bez nutnosti recyklace myšlenek z minulosti. Nechybí výborné melodie, dramatické mezihry, party pro hostující vokalisty jsou napsány s citem pro celek, takže sedmdesátiminutový kolos tak funguje bez výraznějšího škobrtnutí.
Pro mnohé obdivovatele Devina Townsenda jen potvrzení jeho geniálního statusu. Já s nimi alespoň protentokrát nebudu polemizovat, protože tato nahrávka mi ve skeptickém pohledu na jeho poslední tvorbu bere vítr z plachet. V mnoha chvílích je to totiž opravdu radostný poslech!
