Bouřková mračna zakrývají nebeskou klenbu, stíní hvězdy, nedají dýchat. Blesky křižují oblohou jako odštěpené úlomky zrcadel titánů dávnověku. Je noc, jaro roku 1827 a město Vídeň sužuje bouře jakou nikdo v jeho předlouhé historii nepamatuje. Jedno okno však stále svítí do tmy. Uvnitř honosně zařízené, byť značně neuspořádané, místnosti se Ludwig van Beethoven naklání nad téměř hotovým rukopisem své „Desáté symfonie“. Je to jeho poslední a také největší dílo. Životní - tím si je jist. Jenže Mephistopheles už netrpělivě čeká…
Za Trans-Sibiřským orchestrem stojí producent Paul O´Neill. Jenže řekneme-li A) musíme zákonitě dodat i B), čili také jistý Jon Oliva, a abychom nebyli nespravedliví, přidejme i C) se jménem Roberta Kinkela. Nestačí? Sestupme tedy do orchestřiště - Al Pitrelli, Jeff Plate, Johnny Lee Middleton, Chris Caffery…, říkají vám něco ta jména? Doufám, že i těm nejpomalejším už naskočilo jediné - SAVATAGE. Přesně tak, muzikálový levoboček americké šlechtické krve se má čile k světu a po dvou vánočních zastaveních nám do třetice servíruje příběh ne nepodobný domácímu teritoriu. Díky slušné zaoceánské pozici vyšel v Americe už v roce 2000, o rok později dorazil do Evropy a nyní konečně i k nám na stránky.
Vlastně to v roce 1995 nastartoval úspěch singlu "Christmas Eve/Sarajevo 12/24" z desky "Dead Winter Dead". Skvěle zpracovaná „klasika“, dechberoucí a husí kůži dodnes přinášející instrumentálka dala základ pro pozdější první albový zápis. Chuť pohrát si s léty prověřeným materiálem, naroubovat na něj vlastní vizi hudby, vlastní příběh - to je filozofie debutu a vlastně i celého projektu jako takového. Říká se, že třetí deska je rozhodující. Nevím, každopádně „Sibiřané“ tentokráte (určitě i díky námětu) roubují klasicistní motivy kde jen se dá. Nejen předem očekávaný Beethoven, ale i Mozart a dokonce Rimski-Korsakov dostali šanci promluvit do dění. Po úvodní "Overtuře" přichází společně s klavírem zjištění, že hudební složka ještě více zmuzikálověla a v porovnání s předchůdci (kupodivu!) i přitvrdila. Zkreslené kytary, neodmyslitelné černobílé klávesy, smyčce, sborové hradby hlasů, odpovídačky, vícehlasy, velká variabilita špičkových interpretů v devíti hlavních pěveckých rolích - ta deska zkrátka nemá slabší místo. Po stále častějších a zároveň tragičtějších pokusech o spojení metalu s klasikou (čest výjimkám!), působí TRANS-SIBERIAN jako z jiné planety, jako dlouho očekávaný mesiáš. Absolutně nenásilně přechází z "Osudové" do Mozarta a zpět. Jakoby se nechumelilo naroubují na milionkrát slyšenou melodii sbor, který totálně zbourá zažitý vjem. Ale nepochopte mne špatně - nejen z „půjčování“ živ je ORCHESTR. Ba právě naopak, vlastní skladby převažují a rozhodně se neztrácí! Zářným příkladem budiž "Mephistopheles Return", kde vysekané sloky protne typický trojhlas made in SAVA. Geniální! A co teprve při třinácté "The Dark", když coby Múza „promlouvá“ ztracený syn Zachary Stevens… Prosím, dovolte mi na tomto místě soukromý nářek: „Zaku, vrať se!!!“.
Závěr z řečeného tudíž vyplývá jednoznačný. Příznivci SAVATAGE, plnokrevných muzikálů ala "Dr.Jekyl and Mr.Hyde" (zapomeňte na Svobodu, Ledeckého, Davida a podobné „perly„ našeho národního muzikanáliště), či skvělých hlasů a vokálních harmonií neváhají a berou všemi deseti. Ostatní dle svého gusta, neb jak známo, proti němu není žádný dišputát.
