Za touto kapelou, potažmo albem stojí Tim Bowness známý hlavně z NO-MAN a HENRY FOOL, Giancarlo Erra z NOSOUND a plejáda zajímavých hostů, kteří údajně dávali tomuto počinou vzniknout po čtyři roky. A je to v zásadě popík. Nic proti tomu, ostatně, kdo zná kteroukoliv z výše zmíněných kapel, něco podobného víceméně očekával.

Kostru tvoří rozvolněný a poklidný pop/rock s akustickou kytarou, coby převažujícím podkladem pro jiné různé aranže kytar, kláves a podbně, s občasným, velmi lehkým přesahem do progu, ambientu atd. Ovšem celé je to rozvolněné a klidné až moc, spíše unylé. Skladby až moc připomínají jedna druhou, snaha o jakousi éteričnost a snovost je v nich sice cítít, ale je to jen snaha. Taktéž Bownessův poměrně svojský vokál přese vše splývá a koliduje na nedostatečnou různorodost. Ani vklad hostů jako Fripp, Wilson či Matheos do nahrávky nevnesl živou vodu, jejich příspěvky snad nejsou špatné, ale zkrátka ne dost dobré na to, aby pozvedly desku někam jinam.

Když uz nic jiného, nahrávka je celkem solidně nazvučená a těch pár dobrých nápadů je na ni roztroušeno tak, aby po celou dobu více či méně nudila a neurážela. Nejsem si přesně jist autorským podílem všech zúčastněných, ale ať už se Bowness účastnil jakkoliv, doufám, že nadcházející výtvor HENRY FOOL nedopadne podobně. A z žánrově spřízněných kapel, tedy z „intelektuálnější“, artovější nebo tak nějak lehce poslouchatelné hudby rockového rázu bych čtenáři spíš než tohle doporučil jakékoliv NO-MAN či BLACKFIELD. Tak snad příště.