Kdo by neznal Nicka Cavea?
Ten společně s parťáky z hlavního tělesa THE BAD SEEDS před pěti lety založil vedlejšák nesoucí název GRINDERMAN, aby dal nesvázaný průchod dalšímu hudebnímu cítění. Eponymní debut jim vyšel v roce 2007 a byl kritikou povšechně velmi dobře přijat.
Recenzovaná druhá deska má v rockové krvi daleko větší dávku psychedelie, schizofrenie, garážové dravosti a neučesanosti. Oproti, nikoliv špatnému, nicméně poněkud měkce dolíčenému předchůdci působí mnohem svěžeji, opravdověji a je rozeznatelná od tvorby THE BAD SEEDS. Dalším pozitivním znakem je vetší rozmanitost nápadů, nezaměnitelnost každé z devíti skladeb, ale i úžasná semknutost materiálu s nezkrotilenou impulzivní duší.
Již první vál „Mickey Mouse And The Goodbye Man” přesně definuje stav věcí budoucích. Pomalým tempem se přes silné basové linky dostáváme ke skřípavému ladění, připomínajícím vazbení, Caveovy kytary a jeho charakterickému zaříkání naprosto zmateného textu. Napětí je poté vystupňováno a vrcholí s tlakovými nájezdy bicí artilerie. V podobné náladě totiž pokračuje i následující „Worm Tamer“, v níž navíc dřímá až industriální chlad.
„Heathen Child” je prvním velkým vrcholem alba. S naprosto obyčejnou stavbou opět založenou na tajemném Nickovém odříkání. Pozadí s hlubokými tóny a tamburínou, občas prořezávané ostrými záseky riffů nervně pištějící kytary, zvláště pak k umocnění explozí refrénu. Text, společně s masivními útoky šestistrunky, elementárně zprasené x-krát jinak, spolehlivě maluje zvrácené schizofrenní obrazce. Tomu všemu je vpichovaná injekce s příjemně oblbující návykovou melodikou, jež zabíjí.
Čtyřka „When My Baby Comes“ přináší jakési hudební uklidnění, nervní všudypřítomnost dodává jenom barva vokálu nesená na vlnách violy a houslí. Skladba se však v půli znovu přehoupne a doslova tři minuty sladce umírá v psychedelické agónii kytary, s posledními zoufalými výdechy a otázkou na pomalu uvadajících rtech: „When she comes?“
„What I Know” akurátně pasuje na polovinu takto laděného opusu. Konečně se dostavuje zdánlivé uvolnění a Cave na roztřeseném pozadí evokující šum prérijního větru, podobně jako umí Bruce Springsteen, táhne píseň pouze klidem charisma svého hlasu vyprávějícího překvapující životní zkušenost. Jsme ale rafinovaně připravováni na příchod zla. A to zlo, to zlo padá z nebe místo černého deště.
“O my precious baby
Now it is the time that we must speak
They have divided us from our children
And they've tossed them on the heap
Who needs children? You are my child!
Who needs children? My little lamb!
Who needs children? You are my child!
Crying like a demon in your daddy's arms!”
Tříminutová drtivá erupce „Evil“, za kterou by se nemuseli stydět ani ti nejuznávanější profesoři industriálu, je jedním slovem zničující. Naladěno do pálivého prskajícího stresu, ale i hustě a melodicky nariffováno, vše podloženo vynikajícími přechody bicích a naléhavými recitacemi slov rozervané vášně.
Dále vás opaří horkou vodou. Na rychle tvořící se puchýře sypou sůl. Potom se, vědomi si svého omylu, snaží ostrým nožem a zmatenými pohyby absťákujícího feťáka miniaturní slaná zrnka pečlivě odstranit. Pomalá „Kitchenette“ je synonymem těžké deprese, pronikavé bolesti a třikrát za sebou si jí budete pouštět jenom stěží.
Pokud by U2 nechtěli být tak šíleně správní, někdo však být musí a buďme za to rádi, tak by „Palaces Of Montezuma“ klidně mohla figurovat na jejich playlistu. Vyšší moci a lásky má dostatek, hudebně by jim skladba určitě sedla, no a s tím australským sarkasmem by se snad uměli vyrovnat, zas takový suchaři to nejsou.
Závěr v podobě třetího nejsvětlejšího okamžiku, cynicky smutečního „Bellringer Blues“. Vaše duše je již dávno osvobozena od tělesné schránky, mrtvola přehozena přes hřbet a odvážena na bílém koni... a vám už to nevadí, právě jste vypadli z jednoho nejlepších rockových mejdanů minulého roku.