V nové sestavě to kapele evidentně svědčí. Nalezla náhradu za nepostradatelného ducha skupiny a v prvé řadě excelentního bubeníka Mika Portnoye, novou chuť ke hraní, nový impuls a nahrála svůj nejlepší počin v kariéře. Alespoň jak je to se železnou pravidelností prohlašováno médiím v rozhovorech.
Jak už to bývá, nebylo vše tak růžové, jako je tomu dnes. Od Portnoyova odchodu se to této personě zanedlouho stihlo v makovici urovnat, načež bylo očekáváno, že jeho nabídku k návratu hoši přijmou. Jenže to už probíhal konkurz jeho nástupce, na kterém se vystřídala celá řada špičkových bubeníků. Jmenujme alespoň několik z nich: Peter Wildoer (ex-PESTILENCE, DARKANE, JAMES LABRIE), můj osobní favorit s jazzovým feelingem Virgil Donati (STEVE VAI, PLANET X …) nebo Derek Roddy (ex-HATE ETERNAL). Všechno zajímavá jména.
Největší dojem nakonec zanechal dlouhán s šíleným úsměvem Marco Minnemann (EPHEL DUATH, ex-NECROPHAGIST) společně s podobně usměvavým sympaťákem Mikem Manginim (STEVE VAI, EXTREME, ANNIHILATOR, James LaBrie´s MULLMUZZLER), který konkurz otevřel a nakonec i vyhrál. Mike tedy nahradil Mika, který ještě stihnul vyhrožovat soudem ohledně autorství značky DREAM THEATER, ale to už je snad pryč. Projekt ADRENALINE MOB, jenž založil s americkým pěvcem Russellem Allenem (SYMPHONY X), mu snad nějaké chechtáky přinese a špína, kterou na sebe obě strany stihly napáchat, bude smyta. Na Benátské noci jeho následovatel a i velký obdivovatel potvrdil, že do kapely padne jako meč do pochvy, nechť tedy započne nová kapitola v kariéře DREAM THEATER!
Ne, opravdu nečekejte nějakou revoluci či přetvoření výraziva. Na to tihle muzikanti nemají pomyšlení. Rozhodli se vytvořit klasickou desku DREAM THEATER, tedy plnou melodií a emocí. To znamená, že po dlouhé době se zde nenachází píseň připomínající METALLICU, plochy alá PINK FLOYD vzaly za své, pasáže připomínající kanadské velikány RUSH taky nikde, ale z reprobeden slyšíte především DREAM THEATER, a to se svými klady i zápory. Ve zkratce řečeno: ubylo ostrých riffů, přibylo baladických brnkaček, zůstala virtuozita. Pokud vás již pořádně nudí instrumentální exhibice, které skupina neustále nechce opustit, úplná spokojenost u vás panovat nebude. Příjemnějším zjištění však je, že tentokrát nejsou do písní naroubovány tak křečovitým způsobem jako na předchozí desce.
Klávesové rejstříky holohlavého bradáče Jordana Rudesse jsou samostatnou kapitolou. Ten dostal na novince obrovský prostor a dokázal jej využít se svůj prospěch. I když z virtuózního hlediska je jeho výkon úžas sám, po stránce atmosférické svůj stín z vrcholného počinu a jeho debutu u DREAM THEATER – „Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory“ stále nepřekročil (o pohádkových plochách Kevina Moora ani nemluvím), byť i z této stránky je po předchozích masturbačních jízdách pokrok.
Spory mezi Jamesem LaBriem a Mikem Portnoyem jsou známé a jestli můžeme na desce pozorovat největší vliv Mikova odchodu, tak právě na Jamesově zpěvu. V některých chvílích mám pocit, že poslouchám jeho sólovou tvorbu. Žádná křeč, žádné kulervoucí výšky, jen čistá uvolněnost a uvěřitelnost projevu.
Radost z hraní dýchající z koncertních pódií se přenesla i na stříbrný kotouček. Troufám si říct, že i právě Manginiho charisma je tou příčinou, proč nahrávka zní tak přirozeně a nenuceně. Své party sice nahrával jako poslední do hotové předlohy, tudíž se musel podřídit skladbám, přesto mám pocit, že s Portnoyem by taková deska nevznikla. Svou práci učitele hry na bicí na Berklee College Of Music již zanechal a je připraven se plně soustředit na DREAM THEATER. Posečkejme tedy, jak se projeví při skladatelském procesu příští desky.
Na stopáži, která snad v jediném připomíná METALLICU si užijete všeho, co máte rádi. Stačí si vybrat. Je-libo hitová píseň s dobře zapamatovatelným refrénem („On The Backs Of Angels“, „Build Me Up, Break Me Down“), instrumentální matematiky („Lost Not Forgotten“, „Outcry“), baladických momentů pro buchti („This Is The Life“, „Far From Heaven“, „Beneath The Surface“ ) či pořádnou jízdu, ať si i mařena přijde na své („Bridges In The Sky“) nebo nejlépe všeho najednou („Breaking All Illusions“)? Každému, co jeho jest.
DREAM THEATER jsou tu v roce 2011 s přesvědčivou deskou, která ač na vrcholky let devadesátých potřebuje Hublleův teleskop, dává zapomenout na předešlé nakročení do rakve.
