Jako když mezi otroky na plochu starodávného římského Kolossea vypustíte několik vyhladovělých lvů, tak nějak by se dal charakterizovat obsah jejich předcházejícího mistrovského díla „The Blackening“. Význam této kapitoly na další kariéru oaklandské čtveřice tak považuji za zcela zásadní, protože nejenže se tahle letitá kapela vrátila do zorného pole tisíců metalových fanoušků po celém světě a upevnila své pozice, ale dala rovněž zapomenout takřka na všechno, čím se kdy dříve ve své pestré minulosti prezentovala, včetně svého vychvalovaného debutu „Burn My Eyes“.

Nezvykle rozsáhlé epické kompozice, kde MACHINE HEAD dali dohromady svůj typický groove, výbušnost a agresivitu s košatými kytarovými vyhrávkami a bleskurychlými sóly, stylově oslavujícími největší legendy metalu osmdesátých let, působily v jejich podání opravdu velkolepě a album „The Blackening“ si našlo mnoho obdivovatelů i mezi mladší generací. Stejně tak kritika v roce 2007 nešetřila superlativy. Přejděme do současnosti.

Novinka „Unto The Locust“ v tomto zachází ještě dál a je tak bravurním vyvrcholením cesty MACHINE HEAD od jejich hrubozrnných thrashmetalových kořenů postavených na valivých riffech, přes zpěvnější a velmi zajímavé nu-metalové období, až do své současné nejkomplexnější podoby. MACHINE HEAD totiž letos přicházejí se svým kompozičně nejsilnějším albem a předkládají nám své po všech stránkách dotažené „heavymetalové absolutno“! Jakoby nás skrze něj brali na dalekou pouť do minulosti vlastních životů, protože až nyní vlastně hrají styl, díky kterému se vůbec, jako patnáctiletí floutkové běhající po stráních Bay Area, dostali k hudbě. A hrají jej jako matadoři nabití čtvrtstoletím zkušeností, tedy s nadhledem, zatraceně dobře, současně a aktuálně. Heavy metal v jejich podání, to je robustní nebezpečné monstrum, které má k nějaké korozi sakra daleko.

Oproti obdivovanému předchůdci „The Blackening“ sice nejde o materiál srovnatelné nosnosti a divokosti, ale rozhodně je zde všechno vynahrazeno, ať už zvukovou bohatostí (propracovaností) a zároveň lepší zapamatovatelností skladeb, nebo chcete-li jakousi telepatickou samozřejmostí s jakou do nás kapela střílí jednu vyexponovanou skladbu za druhou. V úctě k velikánům metalového starověku (IRON MAIDEN, METALLICA, JUDAS PRIEST) se zde zachází ještě dál než tomu bylo posledně a prvořadé jsou zejména kytarové duely s bohatými vyhrávkami a sóly, stejně jako chlapácké Flynnovy nápěvy, gradující v mocných refrénech. Na MACHINE HEAD nezvykle košaté a melodické hymny (takto se dají označit všechny zdejší skladby) spolehlivě zvedající hladinu adrenalinu, však nepůsobí ani náhodou prvoplánově, na to jsou songy stále dost strukturované, i když tentokrát únosněji. Jejich síla se dostaví až po chvíli, natolik je tím posunem k výraznějším melodiím člověk zpočátku zaskočen.

Pokud máte rádi stěžejní díla metalové klasiky z poloviny osmdesátých let a zároveň máte rádi MACHINE HEAD, pak zde budete mrouskat blahem. „Unto The Locust“ je totiž jejich moderní verzí - pokračovatelem takových nesmrtelných nahrávek jakými jsou v metalové historii třeba „Ride The Lightning“, „Somewhere In Time“ nebo „Defenders Of The Faith“. Zdejší kytarové motivy, ať už riffy nebo melodie, snad ležely někde na chodníku celé čtvrtstoletí a všichni kolem nich chodili úplně bez povšimnutí, až teprve MACHINE HEAD je sebrali a zabudovali do svých songů.

A udělali to moc dobře. V jejich podání jsou tyto motivy obrovské a vůbec nezní zastarale. „Unto The Locust“ je albem majícím stejnou nadčasovou auru něčeho výjimečného jako třeba „Ride The Lightning“ nebo „Master Of  Puppets“, ovšem na rozdíl od nich se nikdy nestane (z logických důvodů posunu doby) tak význačným. Mně osobně to však nevadí, protože abych řekl pravdu, tak jeho bohatá panoramata mají schopnost člověka, který vyrůstal na metalové 80´s klasice, doslova přikovat.

Všechny songy jsou doslova neprůstřelné, silné jako celek, a to i ve svých okouzlujících detailech. Tak třeba při nástupu (jak od Adriana Smitha) do druhé a zřejmě úplně nejlepší skladby celého alba - „Be Still And Know“ čekám, odkud na mě během majestátní vybrnkávačky vyskočí kosmický Eddie. Na druhou stranu hned úvodní „I Am Hell“ je démonickou etudou o třech dějstvích, které procházejí zcela rozlišnými krajinami temných emocí.  Jeden lepší motiv střídá druhý, vrství se, trilkuje, aby song doslova gradoval v pandemoniu zvuků. Takhle zlostně, jak to předvádí Rob Flynn v úvodu této skladby, necedí slova skrz zuby snad ani švýcarský Azazel - Tom Gabriel Fischer.

Při teskném kytarovém sóle uprostřed „Locust“ se zas posluchači nutně vyjeví panorama pole s řadami bílých křížů a zapadajícím sluncem. Jinak tenhle titulní song má opravdu neskutečnou sílu, což jsem si uvědomil až postupem doby - celé album znamenitě reprezentuje. „This Is The End“ je ultra-rychlou new metalovou střelou, je pravou americkou heavymetalovou skladbou dnešní doby. Song s metallicovským názvem „Darkness Within“ je jedním z dalších vrcholů alba, protože pojímá všechny podoby současné tvorby MACHINE HEAD - začíná jako atmosférický komorní popěvek a posléze nabírá na tempu, aby vygradoval v bohatých zpěvových linkách i kytarových kejklích.

Nejvíce spřízněný song s původní podobou MACHINE HEAD z devadesátých let je zřejmě šestka - důrazná riffovitá věcička „Pearls Before The Swine“, kde ovšem v závěru dojde rovněž na baldachýnové zpěvové linky. Sedmá a zároveň poslední skladba „Who We Are“, s dětským sborem v úvodu, je jakýmsi shrnujícím epilogem celého díla a jednoznačnou hymnou na závěr, patrně však nejsnadněji zapamatovatelnou.

MACHINE HEAD mají již pět let životní formu a tak věřím, že mé přání - jejich účast na festivalu Brutal Assault - bude příští rok vyslyšeno. Je dobré podchytit kapelu v době, kdy zažívá své vrcholné období, takže organizátoři - zapřísahám vás!