SIGUR RÓS a jejich recept na úspěch? Úzkostlivě strážit přehledné hranice post-rocku a ambientu, vyprodukovat pět alb dle velmi stejného receptu. Nebát se stát za tím, co chci dělat a tvářit se nesměle.
Islanďané na „Inni“ (volně přeloženo uvnitř) rekapitulují svou téměř osmnáct let dlouhou muzikantskou cestu. Děje se ve formě koncertního dvojdisku, jenž dostal i zkrácený vizuální přehoz. Více než půldruhé hodiny přináší v drážkách obou audio disků nejen důstojný vzorek materiálu, jenž z kvarteta udělal jednu z vůdčích veličin žánru, ale i dosti věrný odraz koncertní atmosféry. Obojí tudíž tou nejlepší pozvánkou ke shlédnutí filmového záznamu, a to jak pro zasvěceného fanouška, tak i náhodného kolemjdoucího.
Předtím než přejdeme k DVD se sluší dodat, že patnácti položková kompilace, chvályhodně operuje s pěti skladbami ze stále ještě poslední řadovky „Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust” z roku 2008. Tímto bych nechtěl říci, že je právě tato deska nejpovedenější (ony jsou všechny povedené tak nějak stejně), avšak oceňuji, že téměř její polovina byla pět měsíců po vydání živě přehrána během dvou listopadových dní v londýnském Alexandra Palace. Kolikero zaběhlých umělců si umí dodat podobnou odvahu? „Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust” (S hukotem v uších hrajeme bez přestání) také představuje v diskografii kvarteta asi „největší krůček“ k malinkatému „brit-pop“ odlehčení léty zajetého tvůrčího přístupu. Naopak zástupce silně svázané ambietní prvotiny „Von“ je pouze jeden. Konečně podmínku speciálně připraveného bonusu splňuje „Lúppulagið”.
Hlavním poznávacím znamením tvorby SIGUR RÓS je neoddiskutovatelný talent při formování hudebních gradací např. v „Popplagið“ (populární píseň), zde samozřejmě výtečně zachycený. Citlivé vrstvení minimalistických motivů spojené s trpělivým pošťuchování, hromaděním různých druhů něžných hudebních vánků, jejich splétání a následné vyústění v orkán. K tomuto hojně, vedle vokálů v mateřštině, dopomáhá i využívání neverbálního jazyka (majícího jméno Vonlenska) vyjadřujícího emoce spojené s hudbou. Pojetí Þór Birgissonova falzetu se skutečně spíše chová jako další vysoko laděný hudební nástroj, než jistý druh imaginárního zpěvu, např. scatu a jemu podobných hatmatilek a je jasné, že právě tady narážíme na pomyslný kámen úrazu. Každopádně tipuji, že konečný výsledek vzbudí u tolerantních posluchačů přinejmenším aspoň špetku respektu, protože, co si budeme povídat, čtveřice zralých třicátníků jednoduše umí složit a naočkovat návykové nálady, navíc živě prezentované s obří dávkou charismatu.
Fluidum především sálá z hodinu a čtvrt černobíle nasnímaného koncertu, který je prokládán krátkými informacemi různorodého ražení, zejména historickými šoty. Bohužel musím konstatovat, že bych tyto raději uvítal pohromadě, a možná v mnohem větší míře ve speciální sekci menu. Prostřihy podané podobným způsobem spíše ruší dechberoucí minimalistickou hru světel, která dodává bezchybnému muzikantskému provedení látky další dimenzi. Kamera a střih přesně v souladu s hudbou plynule rozebírají detaily a společně s úchvatným harmonickým tancem pološer připravují skutečně zajímavé studie všech hráčů a jejich instrumentů. Za zmínku určitě stojí pohledy na smyčcem v život uváděnou Birgissonovu kytaru a pěkné jsou i průhledy na tlukot bicí soupravy.
Kostýmy aktérů jenom dopilovávají všudypřítomné mystično k dokonalosti. Režisér Vincent Morisset vskutku prokázal obrovský cit a hudební podklady načinčal k parádní podívané. Pro srovnání poslouží i neméně povedené čtyři skladby s ostřejším obrazem na bonusovém odkazu, které také neztrácejí nic na přesvědčivosti, zvláště úžasná „Hafsól“ (sluneční moře), se sexy monotónní basovou kytarou drážděnou paličkou od bicích, rozehrává další nástroje z vybavení ansámblu, kde vše zakončuje flétna.
„Inni“ je ideální volba pro ty, kterým se nechce kupovat jednotlivé disky, představující skvělý průřez tvorbou. Pro fanoušky potom hodnotná a hlavně velmi příjemná povinnost.