O legendární americké kapele KISS už se za bezmála čtyřicet let popsaly tuny papíru, takže je jasné, že nějaké detailní převyprávění její historie není na našich stránkách zapotřebí. Nicméně na začátku léta ji vychází další řadové album nazvané „Monster“. Z toho důvodu jsem usoudil, že by zde taková letmá několikadílná rekapitulace jejich dlouhé diskografie přeci jen bodla. Pokud by však někoho jejich příběh zajímal, mohu mu vřele doporučit knihu „KISS bez masky“ od Davida Leafa a Kena Sharpa, kterou před pěti lety u nás vydalo nakladatelství BB art. Jde bezpečně o nejzajímavější a nejautentičtější počtení, jaké u nás kdy o této pozoruhodné kapele vyšlo.
Je nutné říct, že za masivním dlouhodobým úspěchem KISS stálo nemálo důležitých skutečností, které se protínaly vždy ve správný čas, díky čemuž začala popularita zpočátku velmi podceňované a odstrkované kapely v půli sedmdesátých let strmě stoupat. Dva stěžejní členové, jak skladatelsky a muzikálně o něco zapálenější Paul Stanley (vlastním jménem Stanley Eisen), tak protřelý obchodník a egomaniakální stratég Gene Simmons (Eugene Klein), vždy toužili především stát se „Někým“ a až teprve potom dělat umění. Musím však dodat, že tento fakt nikdy nijak neubíral na poutavosti kapely, která logicky považovala na počátku své kariéry za vzory především slavné kapely šedesátých let jako THE BEATLES, THE ROLLING STONES a THE WHO stejně jako tehdy v New Yorku poměrně oblíbené proto-punkery z NEW YORK DOLLS, vyžívající se mimo jiné v lascivních transexuálních kostýmech, natupírovaných vlasech a šminkách, stejně jako v holdování drogám. KISS byli ze všeho nejvíc ovlivněni právě NEW YORK DOLLS, avšak dokázali si z nich vzít pouze to pozitivní, takže zatímco se starší z obou formací stávala v dalších letech synonymem provaru, náš namaskovaný kvartet pouze stoupal.
V roce 1972 se po přejmenování z WICKED LESTER sestava KISS ustálila a k oběma šéfům přibyl kytarový rebel a týpek s pověstí pobudy na hraně zákona Ace Frehley (vlastním jménem Paul Daniel Frehley). Ještě před ním to byl bubeník s italskými kořeny Peter Criss (George Criscuola). Kapela toužící po tom stát se velkými hvězdami měla o svém hudebním směřování od počátku jasno, a tak svůj garážově syrový rock pečlivě vybrušovala s vidinou zářivých zítřků.
Myšlenka na monstrózní glam-rockový band, který by přitáhl davy příznivců nejen na hlasitý rock´n´roll, ale i na vizuálně promakanou show, napadla KISS ještě předtím, než potkali další hybatele své cesty – tím myslím zejména jejich schopného manažera Billa Aucoina.Ten doslova očarován jejich zápalem pro vytvoření velkolepého bandu, skládajícího se ze čtyř nadpřirozených bytostí skrytých za černobílé masky a pestré kostýmy, souhlasil se spoluprácí. O tom, jak dobré to bylo rozhodnutí, neměl na počátku roku 1973 v hudební branži začínající avšak velmi vlivný Aucoin (před tím se věnoval manažerské práci v oblasti filmu a televize) ještě sice ani potuchy, ale mladíkům, po shlédnutí několika na svou dobu dynamických rockových show, dal šanci.
Brzy na to rovněž vyjednal kontrakt na debutové album s právě začínajícím vydavatelstvím jistého Neila Bogarta, které se hodlalo většinově zabývat spíše diskotékovou a popovou hudbou povrchnějšího ražení – Casablanca Records. KISS zůstali navždy jediným hardrockovým bandem v jejich stáji. Jejich koncerty byly již v té době velmi profesionálně připravované, energické, hlasité a také čím dál více navštěvované, což přesvědčilo ty správné lidi. O kapele známé zatím pouze v New Yorku se tudíž ještě před prvním albem začalo mluvit jako o silné koncertní akvizici, schopné doprovázet a převálcovat mnohem slavnější kolegy. Stále se lepšící KISS jim většinou přetáhli fanoušky, a to i kapelám dobře známým po celých Spojených státech (své si vytrpěli třeba BLUE OŸSTER CULT), takže s nimi brzy nechtěl mít nikdo nic společného.
„Kiss“ (1974)
Debut pečlivě připravovaný v průběhu podzimu 1973 vyšel v tichosti až v únoru roku následujícího. V rámci celé diskografie řadím jejich první album hodně vysoko. Po úspěších nažhaveným KISS se totiž podařilo docílit velmi dobrého výsledku. Album parádně funguje a není na něm kromě přitroublé halekačky „Kissin´Time“ jediného slabšího místa. Tato píseň doprovázela jakousi obskurní soutěž v líbání, která se v New Yorku konala v té době v jakémsi supermarketu - vše na popud bubblegumově orientovaného Bogarta. Tak jako tak, KISS se podařilo nahrát kolekci songů, na které se nachází celá řada jejich nesmrtelných klasik dodnes hraných na koncertech. Ať už jde o vypalovačky vůdčího dua Stanley/ Simmons - „Strutter“, „Deuce“ a „Firehouse“, jediný Frehleyho příspěvek „Cold Gin“, nebo lehce epičtější song „Black Diamond“, v jehož hlavní části se poprvé představil jako zpěvák Peter Criss. Vždy se jednalo o trefu do černého. Debutové album stanovilo normy všem následujícím a bylo jen velmi málokterým následovníkem překonané – základní stavební kámen glam-metalové vlny.
(9/10)
„Hotter Than Hell“ (1974)
V době, kdy si KISS mohli o nějakých natřískaných halách (koncerty stále probíhaly ve středně velkých sálech) stejně jako o nějaké nadstandardní pozornosti věnované jejich první desce nechat jenom zdát, je vydavatelství rychle tlačilo do dalšího nahrávání a dokonce jim zaplatilo cestu do Kalifornie, kde tahle poměrně syrová nahrávka vznikla. Přestože „Hotter Than Hell“ vychází pouhý půlrok po debutu, obsahuje znovu řadu legendárních pecek, které stanovily normy celému jejich pozdějšímu repertoáru a přežily dodnes. Důkazem budiž Frehleyova divočina „Parasite“, která v budoucnu dokonce ovlivnila mnohé metalové kapely, Simmonsova „Goin´Blind“ - ta měla zas naopak v sobě trochu toho grungeového smutnění a melancholie - nebo již tradičně pozitivně nasměrované garáž rockové vypalovačky – „Got To Choose“, „Watchin´ You“, „Let Me Go, Rock´N´Roll“ nebo titulní song stojící na památných riffech.
(7,5/10)
Dressed To Kill“ (1975)
Tentokrát se nahrávalo pod dozorem šéfa celého vydavatelství Neila Bogarta, který tehdy čelil velkým finančním problémům a jeho firma Casablanca Records se tak potácela na pokraji krachu. Cílem bylo více odlehčené album, ze kterého by bylo možné vybrat nějaký rádiový singl. Ten měl spasit jak vydavatelství, tak samotnou kapelu, která na nějaký větší průlom stále ještě čekala. A právě díky tomu „Dressed To Kill“ tak trochu zaostává za prvními dvěma zemitějšími deskami. Je totiž poznat, že bylo nahráno poměrně ve spěchu, takže se skládá z několika vyložených pecek („C´mon And Love Me“), povedených riffových skladeb staršího data, které zkrátka od minule zbyly („She“) a pak z celé řady narychlo spíchnutých vycpávek („Anything For My Baby“). Důležité je, že se kapele nakonec přeci jen podařilo složit hit, ale cesta jejich „Rock ´N´Roll All Nite“ na vrchol byla ještě složitější, než se dnes může zdát. Song byl totiž nasazen do rádií a po několika týdnech bez zájmu vyšuměl, aby se o půlroku později do éteru znovu vrátil ve své koncertní podobě a zažehnul ve Spojených státech doslova kissáckou mánii. Tím albem, které přitáhlo ke KISS hordy děcek a mladých fans nebylo totiž „Dressed To Kill“, ale fenomenální „Alive!“, které pouze stvrdilo, že KISS jsou hlavně koncertní kapelou.
(6,5/10)
„Alive!“ (1975)
Velký průlom. Jeden z nejlepších koncertních záznamů v historii rockové hudby a prakticky jeden z vrcholů kariéry KISS. Dvojalba se do dnes prodalo něco okolo deseti milionů kusů. „Alive!“ obsahuje strhující záznam jejich koncertního tažení z poloviny roku 1975 a předkládá výběr toho nejlepšího ze všech tří dosavadních řadovek. Neopakovatelný drive, zápal, energie, neprůstřelný seznam vypalovaček, to všechno podpořeno syrovým kytarovým soundem, ale i davem šílících děcek. Od tohoto okamžiku se KISS stali ve Spojených státech nejvyhledávanější rockovou formací zbytku sedmdesátých let. Živé album a zejména song „Rock ´N´Roll All Nite“ odstartovalo celonárodní horečku a po kapele složené ze čtyř namaskovaných monster začala být obrovská sháňka. Postavy ďábla, mimozemšťana, kočky a hvězdného chlapce se staly pevnou součástí americké kultury - KISS se právě v ten moment stali nesmrtelnými. Jen pro zajímavost - fantastickou fotografii na předním obale vytvořil jistý Fin Costello - ve své době velmi uznávaný fotograf rockových kapel, naopak snímek na zadní straně alba, zachycující dvojici chlapců, pořídil jistý Bob Gruen, když na koncertě STATUS QUO v Cobo Hall v Detroitu zachytil šestnáctiletéhoLee Neavese a jeho stejně starého kamaráda Bruce Redouteho s transparentem jakési málo známé kapely, která by v té době největší halu Motorového města jen stěží zaplnila. Co však nebylo možné tehdy, již za rok nebylo pro KISS žádným problémem.
(10/10)
