Pro hudební fanoušky vzývající metalovou klasiku byl začátek letošního května opravdu zajímavým obdobím. Zatímco v pondělí sedmého se šlo s radostí plnit povinnou docházku na pražský koncert METALLICY, hned v úterý osmého vše dokonali další z těch velkých letitých – a sice Britové JUDAS PRIEST v Pardubicích, kde navíc vystupovali s velmi zajímavou předkapelou, neboť (i když pravda bez Phila Lynnotta) znovusjednocení THIN LIZZY jsou rovněž jménem majícím v historii hardrockové hudby velké opodstatnění. Jen velmi málokdy jsem zažil tak natřískanou halu, jakou se stala právě v úterý pardubická Čez Aréna – plocha i sedadla byly zaplněny do posledního místečka, takže odhadem zhruba nějakých patnáct tisíc příchozích.
THIN LIZZY netradičně v šestičlenné sestavě vyběhli na pódium krátce před osmou, aby nenechali nikoho na pochybách o smyslu celého jejich reunionu, který se logicky uskutečnil bez jejich čtvrtstoletí zesnulého lídra Phila Lynnotta. V sestavě THIN LIZZY se nyní nachází z dřívějších Lynnottových spoluhráčů, jak kytarista Scott Gorham, tak bubeník Brian Downey, kteří zažili nejslavnější éru kapely, tedy druhou polovinu sedmdesátých let. Navíc zde na klávesy hraje Darren Wharton, který se v jejich řadách objevil v osmdesátých letech. Na šestici pak sestavu doplňují baskytarista Marco Mendoza (ex-WHITESNAKE a jiné), kytarista Damon Johnson (ex-ALICE COOPER) a hlavně zpívající kytarista a skotský bouřlivák Ricky Warwick (ex- THE ALMIGHTY).
Vystoupení THIN LIZZY bylo koncipované jako nabušený a bez prostojů odsejpající průřez jejich klasickými vypalovačkami, tentokráte navrstvenými rovnou kytarovým trojzápřahem, v čemž byla ostatně velká síla. Kytary se znamenitě doplňovaly, takže songy působily o něco málo košatějším dojmem, než jaká je jejich studiová podoba. Ricky Warwick nenásilně a s veškerou přirozeností dodržoval autentický hlasový projev blížící se originálu. Skladby příslušely zejména do období, kdy měli THIN LIZZY stále ještě před vydáním famózního živáku „Live And Dangerous“ z roku 1978. Jedinou výjimkou byla temná morda „Killer On The Loose“ realizovaná až zkraje osmdesátých let. Nechyběly tedy songy jako „Jailbreak“, „Rosalie“, „The Boys Are Back In Town“, „Don´t Believe A Word“, „Suicide“, „Massacre“ nebo „Whiskey In The Jar“. Celkově tedy - velmi zdařilé představení.
Po zhruba půlhodince vyhrazené na přestavbu pódia vypukl koncert hlavních hvězd, který nedovolil nikomu zapochybovat, jak význačnou kapelou čtyřicetileté historie metalového žánru jsou právě JUDAS PRIEST. Britové předvedli strhující a více než dvojhodinovou show, která byla průřezem valné většiny jejich alb. Zatímco THIN LIZZY měli zvuk tak nějak akorát, tedy poměrně čistý a příjemně poslouchatelný, tak v průběhu koncertu hlavní kapely zvukař natolik navyšoval hlasitost, až bylo v některých okamžicích možné dotknout se prahu bolesti. Nevím jak to slyšeli ostatní, ale tyhle zákroky mající zjevně vygradovat koncert bych velmi rád oželel.
Začalo se ve velkém stylu počátku osmdesátých let - tedy trojicí skladeb „Rapid Fire“, „Metal Gods“, a „Heading Out To The Highway“, aby se v průběhu koncertu namátkově přeskakovalo mezi jednotlivými obdobími. Následovala „Judas Rising“ jako jedna z mála skladeb reprezentujících poslední dvacetiletku. Těžiště koncertu totiž leželo v nejslavnější éře JUDAS PRIEST, tedy ve skladbách z období let 1975-1990. Sedmdesátá léta byla reprezentována songy jako „Starbreaker“, „Diamonds And Rust“, „Beyond The Realms Of Death“, „The Green Manalishi“, přídavkovým „Hell Bent For Leather“, který proběhl i s tradičním Halfordovým příjezdem na Harleyi, nebo nepřekonatelnou klasikou „Victim Of Changes“. Z Halfordova výkřiku v závěru poslední jmenované skladby mě ještě teď mrazí, takže již vím co to znamená, když se o něčem říká, že se zaryje do morku kostí.
Osmdesátá léta byla (kromě skladeb zmíněných v úvodu předchozího odstavce) záležitostí skladeb jako „Breaking The Law“ (zde Halford nechal zpívat dav, aby sám po pódiu jen chodil případně dirigoval), „The Sentinel“, „Turbo Lover“, „Blood Red Skies“ nebo rovněž v přídavcích odehraných „Living After Midnight“, „Electric Eye“ a „You´ve Got Another Thing Comin´“. A když k tomu připočteme ještě „Painkiller“ a „Night Crawler“ z devadesátého, dostaneme jediné – fantastický a komplexně pojatý koncert coby průřez kariérou jedné z nejslavnějších metalových kapel všech dob.
Dvaatřicetiletý kytarový novic v řadách Jidášů - Richie Faulkner, se předvedl ve skvělé formě a stal se velmi dobrou náhradou za K.K.Downinga, který již před dvěma lety pověsil svou kariéru na hřebík. Faulknerův styl je jakousi kombinací právě K.K.Downinga s Randy Rhoadsem – tedy silný v riffech, ale navíc ještě lepší v bleskurychlých sólech. Myslím, že Richie velmi dobře doplnil zkušeného Glenna Tiptona, takže pověstný kytarový dvojzápřah JUDAS PRIEST fungoval více než znamenitě. Rob Halford předvedl výkon plný výkyvů, protože dechberoucí vřeštivé momenty občasně prostřídával s chvílemi kdy vysloveně lapal po dechu. Není se co divit, takový zápřah by prostě bez mírných zaváhání nezvládl nikdo, takže trochu toho upouštění si od textu se v tomto případě dá prominout. Dle mého názoru jsou JUDAS PRIEST stále fantastickou kapelou, jejíž konec kariéry by byl dle mého názoru stále ještě velmi předčasným rozhodnutím.
Článek neprošel redakční korekcí.
