Na sedmnáctý den májový naplánoval Martin Čech z Epidemie Records koncert švédských postrockerů PG.LOST. Nevelký avšak o to útulnější klub Chapeau Rouge v srdci hlavního města vyšel opět jako ideální volba. Konečně stejně tomu bylo i začátkem minulého roku, tak proč měnit a pachatele na místo činu účelově nevrátit.
Roli domácího předskokana si letos vyzkoušeli DROM sami sebe pasující do poněkud zvláštní krabičky screamo-black. Dle mých počtů se jim do více než půl hodinového setu vešly čtyři skladby, které jen těžko mohu nějak hlouběji hodnotit. V kostce se čtveřice snažila rozvinout post-rockové motivy tak, aby posléze onu snahu smetla nemilosrdným řevem jednoho z kytaristů majícího „fotbalový mistrovský plnovous“. Osobně mi screamo nevadí pokud zpěv-řev nepřináší velké kontrasty a tento kapela umí na hudebních podkladech trpělivě vygradovat nebo ho naopak dokáže použít jak nosnou linku, na níž si zručně zasurfuje jako např. takoví Japonci ENVY. Tohle mi zkrátka, k mojí smůle, u liberečáků poněkud scházelo. Každopádně roli předskokana byla naplněna více než na sto procent (dovíte se proč) a mě hlavně těšilo, že si dvakrát zvukař vylezl ze své klece, aby zkontroloval nazvučení i jinde než ve svém velíně. To bylo po celý koncert výborné.
PG.LOST začínají vypouštět a míchat svojí melancholii zhruba patnáct minut po deváté hodině a již zmiňovaný „mateřsky“ ošetřovaný přehledný zvuk dostává na větší síle. Dílo, jež potrvá půl druhé hodiny, tak dostalo svojí dokonalou podobu hned v počátku. Kvarteto „korunek“ neúprosně vyzývá emoční kyseliny a okamžitě roztavuje počáteční ostych asi čtyřicetičlenného publika. Po druhé skladbě jsou frekvence účinkujících a posluchačů na stejné vlnové délce rozkývávajíce hlavinky, ve kterých se jistojistě promítají i jiné fantazie než ty, co jsou vysílané obrazem na malé plátno za skupinou. Moderátor kapely kytarista Gustav Almberg přichází s první pochvalou a uspokojením nad tím, že nejen hokejem může být tento večer člověk živ (ten samý den jsme porazili právě Švédy). A pokračuje se proplétání nitek vzájemného nadšení.
PG.LOST začátkem tohoto května vydali nové album „Key“ a bylo vidět, že jsem nebyl jediný z účastníků koncertu, kdo měl díky zatracovanému sdílení aktuální materiál naposlouchaný. Nutno také hned dodat, že jsem nebyl jediný kdo si „Key“ na disku nebo vinylu kupoval, protože se jedná o opravdu svěží post-rockové dílo a troufám si říci, že za poslední dva roky jedno z nejlepších, na němž kapela rozhodně nezůstala stát na místě. My jsme z něho slyšeli více než polovinu. Pokud se nemýlím, zazněly skladby „Spirits Stampede“, „Vultures“, rock and rollem načichlá „Terrain“, „ I Am A Destroyer“ a poslední mega kompozice „Weaver“ proložená místo basy piánem.
Nic naplat, sympaťáci z Norrköpingu dokáží strhnout, dokáží vyprávět bez slov, svým talentem umějí trpělivě a úžasně vyšponovat ten nejelementárnější hudební motiv a ve vás probudit stav chaoticky kombinující obrazy náhlé představivosti se záblesky nostalgie. To vše naprosto přirozeně, pokorně, bez zbytečných póz a teatrálních gest. Každý z muzikantů si opravdu své vystoupení užíval a ve vzduchu visela radost z toho, že společné úsilí dopadá na úrodnou zem. Zvláště pak v kulichu hrající basák-pianista Kristian Karlsson dodávající i hlasový doprovod-nikoliv zpěv opravdu uměl svoji postavu pěkně rozkymácet.
Jaké pak to bylo překvapení, když právě Almberg oznámil, že si musel vypůjčit kytaru od ohleduplného gentlemana z DROM, protože ta jeho přestala sloužit (on to však řekl trošku jinak). Při prvním vytleskaném přídavku (přidávalo se dvakrát) jsme byli suše dotázáni zda-li to myslíme opravdu vážně a následovala trošičku poupravená, ale naprosto fantastická „The Kind Heart Of Lanigon“. Skladba, již Almberg uvedl s tím, že si jí posledně v Praze někdo vyžádal, protože je osudová („They got married on it“). Myslím, že nejde skončit bez velkých myšlenek lépe než právě takto.