Pro mnohé konečně přichází řada i na kytarovou muziku. I v této oblasti nebyl uplynulý rok skoupý na hodnotné nahrávky. Takže ani na poli rockové, či řekněmě nezávislé muziky nelze v žádném případě aplikovat skeptický mustr pohledu na současné dění na hudební scéně. Vznikají nové kapely, jako napříkad vynikající Britové TOY, či nedávné senzace jako TAME IMPALA anebo GRIZZLY BEAR upevňují své postavení.
Nepředvídatelnost počínání WOVEN HAND anebo Bena Chasnyho alias SIX ORGANS OF ADMITTANCE nás svým pojetím kytarové hudby, tolik vzdáleném od hitparádových skokanů, stále nepřestává fascinovat a těšit zároveň. Loňské nahrávky obou interpretů jsou pro nás pádným důkazem toho, že absolutní tvůrčí svoboda se stále dokáže prosadit do širšího povědomí i bez pomoci silného vydavatele.
Proti tomuto tvrzení tak trochu stojí úspěch FIONY APPLE, jež si svým originálním pojetím alternativního popu dokázala získat veliké renomé a stejně tak i komerční úspěch. Jestliže jsme se v prvním díle tohoto našeho ohlédnutí za minulým rokem zmínili o proměnách hudebního průmyslu, tak asi jen sotva najdeme pádnější důkaz všech současných revizí zaběhnutých pravidel, než právě tuto Američanku.
Poslední slovo má však překvapivě Česká republika. Do hluboké minulosti se ohlížející a svým „specifickým“ způsobem v normalizačním smrádečku zakonzervovaná mainstreamová scéna však tvoří jen jeden a navíc značně zatuchlý segment zdejšího dění. Ten druhý, a naštěstí i početnější, pak představuje zástup kapel čekajících na svoji šanci. I brněnští KVĚTY si rádi zavzpomínají, avšak spíše než u televizích estrád tráví radějí svůj čas bádáním v bohatých archívech legendární brněnské alternativní scény.
Bádání je zároveň i tím, čím jsme chtěli okořenit obsahu našeho webu. Berte prosím tuto trojici článků jako začátek něčeho nového. Něčeho, v čem bychom rádi pokračovali a co bychom chtěli rozvíjet do vícero směrů.
WOVEN HAND - Live At Roepaen
Niekedy je aj živák v podstate novým albumom. Koncerty WOVEN HAND nie sú určené pre publikum, ktoré chce dostať za svoje peniaze presne to, čo očakáva. Sú premenlivými liturgiami pre ľudí, ktorí buď prišli načúvať, alebo nie. Spoločná je pre ne vždy len emocionálna intenzita. Raz ukazujú tie isté skladby v intímnej verzii a slušivom oblečení, inokedy zase ako výbušný rituál - texty, melódie a dôraz sa už menia podľa nálady akosi automaticky (pochopiteľne, nie vždy vyjde všetko dobre). „Live At Roepaen“ je krotkou tvárou Davida Eugena Edwardsa. Nahraný s pokorou v starobylom kostole v Holandsku je opakom gitarovej tvrdosti, ktorá mala prísť neskôr na albume „The Laughing Stalk“. Nemusí sa páčiť tým, čo majú radi zväčša razantnejšiu štúdiovú tvorbu, a naopak pre niekoho je konečne prelomový. Všetko dôležité na ňom vrie pod povrchom, uvedomuje si svoju malosť, vychádza von skrz Edwardsovo zlaté hrdlo, aby sa vzápäti znova zarylo pod kožu. Aspoň na chvíľu môže aj bezverec (hoci sprostredkovane) veriť v Boha.
(Pozrite si bohoslužbu naživo.)
Klypso
SIX ORGANS OF ADMITTANCE - Ascent
Ben Chasny má rád kytarová sóla. A folk. A psychedelii. A závany časů, kdy hudba měla blízko ke hvězdám a dotýkala se jich pomocí na první poslech stereotypních, ale vnitřně bohatých inkantací. Když na aktuální desce vyjde v první skladbě hutná basa v kvílivém ascendentu kytar, vystřelí to člověka duhovou červí dírou někam do časů šílených diamantů a rozverných chemických toulek po jiných dimenzích. „Ascent“ je nahrávkou zvukově i formálně přísně podřízenou hudební regresi - hutný, těžký, zasněný zvuk, zastřený zpěv, mátožné frázování úsporných textů, přímočará struktura skladeb, která buď rozvíjí jeden melodický motiv, nebo ulétává v nekončících sólech. V závěru se dostane i na Chasnyho milovaný folk, což do téhle mandaly přidá ještě více barvy, zároveň příjemně osvěží retro rockovou hypnózu. Batikovaný, vajgly propálený a flekatý terapeutický gauč Bena Chasnyho stoupá k pozapomenutým hvězdám a je škoda se na něm neproletět.
Marigold
TAME IMPALA - Lonerism
Typický příklad prvotního zklamání a následného nadšení. Po explosivním debutu, napěchovaném hity až po samý okraj bylo první setkání s druhým albem opožděných hippíků TAME IMPALA tvrdým oříškem. Oproti lehkosti 2 roky staré prvotiny působily nové skladby dost těžkopádně a nepřístupně. Byla to však jen velmi malá daň za ústup z přímočarých rockových kompozic směrem ke složitější a tudíž i poslechově náročnější stavbě skladeb. Doslova pohlcující refrény však Australané tvořit nezapoměli, jen už to není v jejich podání taková bezstarostná jízda. Jakoby se jich začínala zmocňovat post-hippie kocovina a oni se chystali na svoje sedmdesátá léta. Každopádně to vypadá na mnohem zajímavější příběh, než se mohlo zpočátku zdát. Škoda jen, že i „Lonerism“ trošku škodí po „fischerovsku“ přepálený začátek, kdy se to nejlepší servíruje v první polovině nahrávky. Avšak stejně tak, jako v případě té předchozí, ani tato v těch slabších momentech nezačíná nudit. Zkrátka a jasně – pořád to tam je!
(Klip ke skladbě Elephant.)
GRIZZLY BEAR - Shields
Velkolepá i titěrná, lehce se poslouchající a přesto zvoucí k objevování, mainstreamová a přesto nezávislá. Čtvrtá deska bostonských indie rockerů GRIZZLY BEAR je jedním z těch na první pohled ukrytých klenotů, jejichž ušlechtilost a pečlivost opracování zůstává skryta hlavně pod povrchem. Lačný objevitel v této vzdušné kolekci nádherných písní nalezne až nečekaně široké spektrum nálad. Majestátní produkce je jen rouškou ukrývající křehké skladby, běžící svým lehkonohým pojetím vstříc posluchači, který jim však musí na oplátku věnovat větší než malý díl pozornosti. Tklivý vokál může evokovat jistou úroveň melancholie, ale to se zcela mění v grandiózních refrénech („Yet Again“ anebo „Sun In Your Eyes“), kdy se naplno projevuje síla této kolekce. Ta spočívá v nenápadném vnucování pocitu něčeho výjimečného, kterému se lze zpočátku lehce ubránit, ale beztak je to výsledku marné.
(Klip ke skladbě Yet Again.)
TOY - Toy
Hovoří se o nich jako o nástupcích THE HORRORS. Oni se tomu nijak nebrání a my se taky nebudeme. Londýnská kometa TOY skutečně v prvním momentě připomene dobu z před čtyř let, kdy přišlo zjevení jménem „Primary Colors“. Bylo by však pošetilé to s tímto konstatováním také hned ukončit. Tato talentovaná pětice sice důsledně šmátrá po zaprášených šuplících s nápisy „post-punk“ anebo „krautrock“, ale dělá to s takovým potěšením a grácií, že výsledkem je počertech rafinované album. Perfektně zacílené přímočaré hitovky se střídají s členitějšími kompozicemi, jejichž společným jmenovatelem zůstává kromě pečlivého dobového feelingu i patřičně zabarvený, lehce drzounský vokál. Formální čistota se mísí s nefalšovanou vášní a živelností, takže kromě zcela bezpředmětných výtek směrem k originalitě zůstávájí už jen samé plusy. Debut této britské kapely je až překvapivě vyzrálý, chytlavý a rozhodně vás hned tak nepustí.
(Klip ke skladbě Make It Mine.)
Dalas
FIONA APPLE - The Idler Wheel Is Wiser Than The Driver Of The Screw And Whipping Cords Will Serve You More Than Ropes Will Ever Do
Fiona Apple toho má za sebou hodně. Znásilnění, první nahrávku vydanou už v devatenácti letech, miliony prodaných desek, několik hudebních ocenění… Pravda, cestu do hudebního byznysu měla díky svým umělecky založeným rodičům přeci jen poněkud otevřenější, nicméně na kvalitě její tvorby to neubírá ani trochu. Po třech albech balancujících někde na rozhraní popu a alternativy miska vah přeci jen převažuje na tu méně líbivou stranu a americká písničkářka přichází s dospělou, poměrně těžkou a posluchačsky náročnou nahrávkou, přičemž se tradičně za doprovodu klavíru vyzpívává ze svých vztahových traumat. Až na několik výjimek představuje „The Idler Wheel…“ kolekci tíživých, neuhlazených, nepříliš pozitivně znějících skladeb bez nějakých výraznějších hitových ambicí. Díky tomu působí jednotlivé songy velice silně a naléhavě a místy snad až nepříjemně. A snad i proto tvoří na první poslech kompozičně jednoduchá, ve skutečnosti však vrstevnatá sbírka písní jednu z Fioniných nejlepších nahrávek.
(Klip ke skladbě Every Single Night.)
Deadmann
KVĚTY - Bílé včely
Na chvíli zapomeňme na zasněžené pláně, mrazivá rána a společně se vydejme vstříc k jarním zítřkům, kdy se příroda probouzí a všude kolem začínají rašit první rostlinky. Zahoďte nedůvěru k české alternativně rockové scéně a alespoň letmo přivoňte k nové kytici, kterou má na svědomí ostřílená brněnská stálice KVĚTY. Tato stále atraktivní moravská formace, přestože je již nějakou tu dobu zavedeným a respektovaným pojmem, nadále zůstává ukotvena v hlubokém undergroundu, kde si neochvějně s postavou vzpřímenou chrání své výstavní postavení. Je očividné, že jim tento způsob existence vyhovuje, neboť i stále zjednodušující stavba kompozic na nejnovějším výtvoru nevykazuje znaky vypočítanosti. KVĚTY, které letos vsadily na výhradně své prostředky (nepočítáme-li pomocnou producentskou ruku páně Ondřeje Ježka) tedy na své novince pokračují v písničkové formě, kterou obsahově zdobí aranžerská vypiplanost a charakteristický, psycheledický odér.
Ačkoliv se to na první poslech nezdá, zdánlivě primitivní popěvky každou další poslechovou seancí rostou do krásy, podobně jako pravidelně zalévané květy z babiččiny zahrádky, a je nasnadě, že některé kánony mají tendenční snahu nutit k prozpěvování. Můžou za to i tradičně návykové slovní hříčky, múzou políbeného básníka a textaře, frontmana Martina Evžena Kyšperského. Byť tento svérázný chlapík s kouzelným frázováním dal „Bílým včelám“ koncepční svobodu, jakoby si tato pilná stvoření uvědomila, že nepřežijí jedna bez druhé, a deska, protkaná pochmurným závojem se skrytým humorem pod povrchem, jen těžko odhaluje svá slabá místa. Tahle kytice je zkrátka zatraceně pevně uvázaná a čeká na své obdarování.
(Poslechněte na Bandzone.)
Hooya
Mohlo by vás zajímat:
První stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2012.
Druhý stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2012.