Je velice ošidné hned v nadpisu článku deklarovat žánrovou vyhraněnost hudby, o které chce pojednávat. S hudebními styly je to prostě svízel, což platí zejména pro ty začínající slovem „post“. I na tomto webu jsme se už mnohokráte v různých recenzích zamýšleli nad tím, co je to vlastně ten post-rock a co všechno se pod tuto škatulku dá schovat. Tento článek si tudíž ani neklade za cíl představit pouze ortodoxní žánrové nahrávky, což vlastně vzhledem k předchozí větě asi ani nebude dost dobře možné.
Do tohoto výberu jsem snažil zařadit ty nahrávky anebo interprety, kteří ať v minulosti (MARRIAGES, GIFTS FROM ENOLA) či i nadále mají alespoň něco málo dočinění s tím, co si představujeme pod pojmem post-rock. Je pochopitelné, že ani nebylo možné pokrýt všechny zajímavé loňské počiny, jež by spadaly tohoto okruhu. Slibuji zároveň, že u takto laděného článku si podobné alibi dělám naposled a budu do budoucna předpokládat, že i ctěný čtenář chápe čistou subjektivitu, kterou se řídil autor článku.
A co tedy v minulém roku tolik zaujalo? Začnu s tím, co nezaujalo. V první řadě skutečnost, na kterou tady už taktéž nějakou dobu poukazujeme. V posledních letech zřejmě nejznámější forma post-rocku, která si prožila svůj vrchol někdy kolem roku 2005 už toho nového moc nenabízí a přesto se stále najdou mohykáni pevně hájící tuto formu (CASPIAN, PG.LOST). Díky nim tak z trosek trendu povstává trvalá kvalita, která potěší i o několik let, či desetiletí. Smutný příběh pak představuje vývoj kdysi vynikajících a originálních Japonců MONO, kteří se na své poslední desce už pouze utápějí v dálněvýchodním přeslazeném sentimentu a časy nádherných balad z alba „You Are There“ jsou zdá se nenávratně pryč.
Naproti tomu tady máme interprety, kteří se nebojí zcela nových výzev a kteří vždy stáli tak trochu stranou, díky čemuž jejich tvorbu nelze nazvat jako čistě post-rockovou. Řeč je především o Dánech EFTERKLANG a Kanaďanech GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Ti první mají na svědomí báječnou desku, pořízenou v extrémních podmínkách za severním polárním kruhem a ti druzí potvrzují svůj kultovní statut, byť v jejich případě už bývalo i lépe.
Na každý pád hudba náležící do širšího pojmu „post-rock“ se stále těší dobrému zdraví, o čemž snad každého přesvědčí loňská nálož kvalitních počinů. Zde je několik z nich...
EFTERKLANG - Piramida
Začněme hned s tím nejlepším. Za loňský rok by se v širším okruhu tohoto žánru jen velice těžko hledala stejně kvalitní a trvanlivá nahrávka, jakou vyprodukovali dánští EFTERKLANG. Ti patří do ranku těch příjemně neposedných umělců neustále hledajících nové cestičky. Jedna taková je zavedla až do ruské hornické osady v soustroví Špicberky, podle níž je album i pojmenováno. Génius loci, dá-li se to tak v tomto případě nazvat, opuštěného městečka zanechaného napospas přírodnímu živlu vtiskl do této hudební nádhery svoji nezaměnitelnou pečeť. Deska je tak ve svých aranžmá silně subtilní a pocitová a přesto jako celek velkolepá. Křehké skladby plné melancholie a zármutku však, jak už to od EFTERKLANG známe i z minulosti, nabízí ve druhém plánu syté barvy ze širokého spektra emocí. Motivy, při kterých si mnohokrát řeknete, že „proč mě něco takového už dávno nenapadlo?“ tvoří ve své podstatě jednoduché kompozice, na jejichž pozadí probíhají rozmanité hrátky s aranžmá. Pečlivá práce s dynamikou jde ruku v ruce se skvělým zvukem a když si doma rozbijete prasátko a trošku si připlatíte za vinylovou verzi, dostanete navíc s nádherným bookletem kompletní dílo, nad kterým se přehodnocuje postoj ke kvapnému poslechu hudby.
(9 / 10)
CASPIAN - Waking Season
Pádný důkaz toho, že i ryze konzervativní nahrávka dokáže zabodovat. Navíc mluvíme-li o žánrové odnoži, kterou si sám pro sebe nazývám „post-rock pro metalisty“. Tato, symbolizovaná kapelami jako RED SPAROWES či RUSSIAN CIRCLES, má svůj tvůrčí vrchol již pár let za sebou a přesto se ještě stále nedá tvrdit, že by byla v úplných troskách. Jedními z její věrných vlajkonošů zůstávají CASPIAN. Ti ve svém stylu neuhýbají ani o píď. Tato opět naddimenzovaná porce třeskutého instrumentálního (s občasnou výpomocí upozaděných vokálních linek) stylového monolitu doplácí především na svoji předlouhou stopáž, což jí značně ubírá na síle. Přesto však je „Waking Season“ dílem hodným větší než malé pozornosti už jen přesto, jakým způsobem zpracovává (zdánlivě?) vyčpělé téma a jak z něj dokáže stále s naprostou jistotou vyčarovat duchaplné a strhující motivy. Vše v rámci pevně daných pravidel, které už jsme tady v mnoha podobách slyšeli mockrát. Tahle kapela z amerického Massachusetts se jen tak nezmění a zústává nadále pevným opěrným bodem pomalu umírající hudební subkultury.
(7 / 10)
GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR - ´Allelujah! Don´t Bend! Ascend!
To forma, kterou se prezentuje tato žánrova legenda, mnohými považovaná za jeho praotce, se zdá se se tak rychle nevyčerpá. Teprve čtvrtá řadova deska za bezmála 20 let existence, bez ohledu na dočasný rozchod mezi roky 2003 a 2010, svedčí samozřejme o pečlivosti, s jakou se k jejich realizaci přistupuje, ale tato skutečnost zároveň i výrazně napomáhá ke kultovnímu statusu, jakému se GY!BE těší. Dá se předpokládat, že na tomto nic nezkazí ani nová nahrávka, byť po letech neobsahuje nic překvapivého, co by mělo postavení tělesa sdruženého kolem kytaristy Efrima Menucka ještě posílit. Právě naopak, mám pocit, že GY!BE jakoby tak trochu rezignovali na hodnoty, které je zdobily hlavně v poslední dekádě minuleho století. Z dříve neotřelé experimentální formy tak zůstává pouze slupka, která se sice stále nezajídá, ale definitivně pryč je svěží aura výjimečnosti, jež se jako oblak vznášela nad existencí těchto Kanaďanů. Formálně čisté dílo, ktere dokáže bavit a neznalé předchozí tvorby i nadchnout, však nachází svízel v minulosti skupiny, která jej stvořila.
(Poslouchejte.)
(7 / 10)
LEECH - If We Get There One Day, Would You Please Open The Gates?
Naproti tomu švýcarští LEECH žádný, byť pouze titěrní náznak experimentů ani jen nepředstírají. Stačí si jen přečíst název jejich čtvrtého alba a je vše jasné. Těžká pohoda, chtělo by se říci. Stylově naprosto ortodoxní nahrávka, která však ve své v dobrém slova smyslu zabedněnosti dokáže vykouzlit velice spokojený úsměv na tváři. Čistou radost z hudby nezkazí ani (pokolikáté už?) lehce předimenzovaná stopáž, protože tu až na pár momentů bez problémů utáhnou četné zdařilé nápady a zvukové vychytávky. Nechybí nic z toho, co by každý od podobné záležitosti očekával. Teskné melodie, ostřejší nájezdy, výdech a gradace. Vše ve zručném a zároveň rozhodně více než pouze rutinním balení od zkušených muzikantů, kteří si na nic nehrají.
(7 / 10)
GIFTS FROM ENOLA - A Healthy Fear
Těžká otočka, kterou předvádí tato americká čtveřice budiž jednou z cest, jak „z toho všeho ven“. GIFTS FROM ENOLA sice nikdy nedrhli tu nefalšovanou formu „tvrdšího“ post-rocku, která si před pár lety tak hlasitě řekla o pozornost, ale i přesto je bylo možné do této větvě bez problémů zařadit. Dneska je to vše už tak trochu jinak. Pozitivní je především fakt, že i když je to tentokráte s účastí notně expresivních vokálních linek a se silnou inklinací někam směrem k (post)hardcore a příbuzným obhroublým žánrům, stále lze zvuk této pozoruhodné kapely lehce identifikovat. Nechybí tomu drive, atmosféra, ani skutečně šťavnaté hoblování kytar. Jedna z těch nahrávek, jejichž kvality rostou postupně a které na první poslech své kouzlo jen poodhalí. Velice příjemné překvapení!
(7.5 / 10)
GRAVENHURST - The Ghost In Daylight
Písničkovější formou se prezentuje britský multiinstrumentalista Nick Talbot, nabízející výsledky své práce pod názvem GRAVENHURST. Křehkým skladbám dominuje akustická kytara, jež jako hlavní hybatel všeho dění pak vysloveně ponouká k participaci další nástroje. Koncept, kterému se v poslední době dostává díky mnoha písničkářům náležité pozornosti v tomto případě funguje více než spolehlivě. Talbotovi se jeho záměry daří slušně ukočírovat. Pod dojmem křehkosti a zdánlivého klidu se totiž častokráte (úspěšně) snaží jitřit i divočejší emoce. Nejedná se sice o žádný amosférický uragán, skladby si povětšinou plynou ve svém lehce dřímajícím režimu, ale nelze zároveň říci, že by album chtělo své posluchače vysloveně uspat. Není samozřejmě vyloučeno, že se mu to nepovede, ale to by byla škoda, protože kromě toho dokáže nabídnout kolekci příjemných náladotvorných písní, jež jsou navíc opatřeny i zdařilým texty.
(7 / 10)
MARRIAGES - Kitsune
O RED SPAROWES už v tomto textu byla zmínka. Tentokráte to na rozdíl od předchozího případu bude čistě aktuální záležitost. Na jejich troskách povstanuvší MARRIAGES očividně nehodlají popírat svoji minulost, ale zároveň se nevyhýbají přímému pohledu vstříc budoucnosti. „Kitsune“ je deskou oscilující někde na pomezí post-rocku, indie a shoegaze. Hlasový rozsah Emmy Ruth Rundle nedává sice příliš mnoho prostoru pro různé vokální kejkle, avšak pro potřeby dobře odsýpajícího atmosférického alba toho nabízí více než dost. Kytary jakoby se vyhýbaly přímým atakům a spíše vrhají všechny své síly k podpoře příjemně zasněné nálady alba. Není to sice tak rafinované a promyšlené jako BATTLE OF MICE či MADE OF OUT OF BABIES, ale za sebe i tak říkám, že toto si rozhodně lze dopřávat opakovaně.
(Poslouchejte.)
(7 / 10)
PG.LOST - Key
Další sveřepí konzervativci, kterým zároveň můžeme věřit každou notu. Ani PG.LOST se nehodlají příliš měnit a ani v jejich případě to vůbec nevadí. Typické postupy těchto Švédů, kterým nechybí osobitý zvuk kytar, specifická melancholická atmosféra a emoční kontrasty jsou atributy, které lze už očekávat bez dychtivého vzrušení, ale zároveň i spolehlivou jistotou. Záleží na úhlu pohledu a ten pro tuto kapelu příznivější říká, že ona absence vzrušení z něčeho neobvyklého je bohatě vynahrazena schopností tvořit ze stejných vstupů stále dostatečně přitažlivé skladby, které se jen tak neoposlouchají. Když je ta správná nálada, je tato instrumentální kolekce výborným iniciátorem velice příjemného poslechu. To pak ani příliš nevadí, že album postrádá takovou gradující pecku, jakou byla „Crystalline“ na tom předchozím.
(Poslouchejte.)
(7 / 10)
MONO - For My Parents
Takhle to dopadá, když se to přežene. To, co bylo čistě nádherné na „You Are There“ a ještě stále dost funkční na „Hymn To The Immortal Wind“ se na loňské desce totálně utápí v kýči a monumentálnosti. Na „For My Parents“ fungují pouze chřadnoucí zbytky kdysi tak podmanivé atmosféry japonské fatálnosti, ale i ta je postupně udusána nánosy kompoziční křeče. Jejím výsledkem jsou skladby sázející už pouze jen na typické kontrastní plochy, ale dohromady evokující spíše notně přeslazený soundtrack k nějakému melodramatu, než nahrávku určenou k soustředěnému poslechu. Jako celek to totální průser sice není, ale příště může být ještě hůř. Nakročeno mají MONO bohužel docela „dobře“.
(Poslouchejte.)
(4 / 10)
