Mediální šum týkající se čehokoliv souvisejícího s pojmem Írán nabírá v posledních letech na intenzitě. Mezinárodní diplomatická přestřelka ohledem kontroverzního jaderného programu je však jen špičkou jednoho velkého ledovce. Špičkou, která sice západní svět zajímá, anebo lépe řečeno znepokojuje asi ponejvíce, ale zároveň špičkou, pod níž se nachází nesmírně vrstevnatá a komplikovaná společnost, zcela se vymykající z jednoduchého schématu přísných kleriků a jejich fanatických následovníků.
Tento rozpor mezi mediálním obrazem a realitou si naplno uvědomuje i známý český novinář Břetislav Tureček. Svojí třetí knihu se proto rozhodl věnovat tomuto atraktivnímu a náročnému tématu. Podtitul „Cesta do nitra jaderné říše a k pramenům jejího vzdoru“ je výmluvným již sám o sobě. Břetislav Tureček chce tímto svým příspěvkem, stejně jako v případě předchozí knihy „Nesvatá válka o svatou zemi“, výrazně oživit stojaté domácí publicistické vody a postavit se čelem četným zdejším předsudkům, pramenícím právě ze zmiňovaného mediálního deficitu.
Velikým plusem této knihy je skutečnost, že se tak neděje prvoplánovým způsobem, nebo řekněme-li přehnaným mentorováním čtenáře. Autor se sice nikterak netají svými mnohými osobními zkušenostmi s cestami do Íránu, ani schopností vyhledat ty správné osobnosti, které mají k tématu co říct, ale všechny tyto své zážitky zároveň dovede přetavit v poutavé vyprávění. Tomu, i navzdory jasnému žánrovému vymezení se do teritorií publicistické literatury, nechybí dokonce ani lehce dobrodružný rozměr, či prvky napětí.
Je zcela logické, že svůj veliký díl pozornosti si ukrojilo právě téma jaderního programu. Břetislav Tureček se sice jasně vymezuje vůči různým polopravdám anebo nesmyslům zveřejňovaným i v našich médiích, ale na druhou stranu nehodlá za každou cenu „rebelovat“ proti většinovému diskurzu, týkajícímu se zpráv z Íránu. Na základě svých zkušeností, které nasbíral coby žurnalista pohybující se v blízkovýchodním prostředí, trpělive poodhaluje jednotlivé vrstvy íránské společnosti a míru jejich podpory, ať už onomu jadernému programu či přímo současnému politickému establishmentu. Nikterak nepopírá, že právě v otázce již zmiňovaného jaderného programu si nikdo nemůže být, právě díky umné íránské diplomacii plné mlžení a úskoků, ničím jistý.
Ambicí publikace je však poskytnout mnohem hlubší vhled do nitra společenských a politických mechanismů Islámské republiky. Turečkově pozornosti neuniká ani velice komplikované soužití současného prezidenta s duchovní elitou a stejně tak i pro našince jen těžko přehledné vztahy uvnitř šítského duchovenstva, které je zmítáno spory mnoha názorových proudů. Názorové třenice uvnitř zdánlivě monolitického politického režimu jsou vůbec mnohem širším tématem, na které musí narazit každý, kdo se o íránské reálie zajímá o trochu víc.
Libanon, Irák, Bahrajn a především v současnosti Sýrie jako bojiště o získání většího íránského vlivu. Fakta, která jsou známá i z mezinárodního zpravodajství autor v knize podepírá osobními novnářskými zkušenostmi i úryvky z rozhovorů se zainteresovanými osobami, včetně významného činitele libanonského hnutí Hizballáh. Že pro posílení íránského vlivu v sousedním Iráku vykonala nejvíce právě spojenecká invaze v roce 2003, je už jen předpokládaným a tragikomickým vyústěním jednoho z nosných témat publikace.
Jedna strana mince je politika a s ní související diplomacie a intriky a druhá pak většina, jež si volí své politické zástupce. Podchytit íránskou společnost v celé své šíři a paradoxech není díky stále poměrně vysokému stupni vnitřní izolace úkolem snadným. Navíc úkolem zcela přesahujícím rozsah této publikace. Přesto však dokázal Břetislav Tureček vypíchnout některé významné vrstvy obyvatelstva Íránu. Od zámožných obchodníků, nepříliš respektujících islámský charakter své země až po chudé rybáře od Kaspiku plně podporující současného prezidenta. Mezi těmito extrémy se pak nachází pestrý a nesmírně komplikovaný svět názorových proudů, tužeb a očekávání.
Je to samozřejmě už docela časté klišé, všechna ta prohlášení o komplikovanosti a složitosti íránské společnosti. Tato kniha však mnohá tato klišé potvrzuje a zároveň v mnoha ohledech úspěšně bojuje s mýty a předsudky, které (nejen) u nás o Íránu panují. Některé její pasáže by možná překvapivě dokázaly nabourat i nejedno naše sebestřední přesvědčení o českém ráji pro přistěhovalce z blízkého východu. Co by si asi tak mnohý našinec pomyslel, kdyby se dozvěděl, že mínění dobře situovaných Íránců o evropských postkomunistických zemích není zrovna valné? Můžeme si hovořit cokoliv o nevzdělanosti a ignoraci, ale cožpak není tohle smýšlení o „druhé straně“ vlastní i nám samotným?
Těch bezmála 300 stran není v mnoha ohledech příliš radostným čtením. Na druhou stranu i navzdory rukopisu typickému pro zahraničního zpravodaje se Břetislav Tureček neřadí k těm, kteří by v otázce Íránu šířily přehnaně pesimistické informace, či nedejbože by nad ním rovnou zlomili hůl. Třetí kniha českého novináře je opět vyváženým a pohlcujícím čtením, které dokáže i na poměrně omezeném prostoru nabídnout široký pohled na dění v této pro nás (nejen geograficky) vzdálené zemi. Přináší tak zároveň i kýžený příspěvek do stále pohříchu chudého rejstříku tuzemských publikací na toto téma a spolu s knihami moravského „íránologa“ Jiřího Sladkého, zevrubně se zabývajícími předevšími duchovními aspekty íránské společnosti, představuje velice přínosný studijní materiál nejen pro ty, které zajímá blízkovýchodní téma.
Třetí kniha Břetislava Turečka, tentokráte zasvěcená Íránu, vychází takříkajíc v předvečer prezidentských voleb v této islámské republice. Po té předchozí, jež se věnovala výbušnému izraelskému tématu, to i nyní bude čtení o prozatím neřešitelných konfliktech a nesmiřitelných názorových pohledech. „Labyrintem Íránu“ však o této zemi poodkrývá více, než jen to, co se prakticky denně dozvídáme ze sdělovacích prostředků.
Na českém knižním trhu není doposud příliš mnoho publikací, které by se zabývaly děním v Íránu z posledních let. Jak si vysvětlujete tento deficit navzdory tomu, že i průměrný divák či čtenář zpravodajství se takřka každý týden dozvídá minimálně o tom, co směrem k západu prohlásily ať už politické anebo duchovní špičky této země?
O Íránu vyšlo v posledních letech hned několik knih, a to i původních českých. Většinou to byly cestopisy, (v některých případech mimochodem velmi zdařilé), jindy šlo o texty spíš encyklopedické nebo vědecké. Pokud můžeme knihu Labyrintem Íránu považovat za politickou reportáž, tak podobných se opravdu moc neobjevuje. Důvodů vidím několik. Především asi není tolik novinářů, kteří by se Íránem zabývali, cestovali do něj a pak ještě měli k psaní knihy chuť, energii a ty podmínky, které byly ze strany nakladatelství, ale i rodiny, poskytnuty při normálním, hlavním zaměstnání mně. Dále si umím představit obavy některých nakladatelů vydávat knihy o kontroverzní ba až neoblíbené zemi.
Přestože se v textu své třetí knihy vyhýbáte přehnaně sebejistému prorokování budoucnosti, dokážete odhadnout dobu, kdy se pro nás Írán stane "normální" zemí? Jinými slovy kdy dojde alespoň k dílčímu smíření našeho (západního a izraelského) a íránského pohledu.
V knize cituji českou důchodkyni, která si každoročně vydělá dost peněz na nějakou pořádnou zahraniční výpravu. Žádné ležení u moře, ale náročné poznávací zájezdy do Číny, Střední Ameriky, Maroka, a také třeba Íránu. A tato paní říká, že ze všech cest jí právě Írán nejvíce učaroval. Írán tedy může být zajímavou zemí nejen pro mladé, nenáročné batůžkáře chtivé dobrodružství, ale i pro vysokoškolsky vzdělanou dámu vyššího věku. Takoví lidé asi u nás ale vždycky budou menšina, takže „normálním“ se Írán nejspíš nestane nikdy. Nevidím v tom ale nic katastrofálního, je to prostě přirozená ostražitost mezi různými kulturami a světy. Vždyť i velká část Íránců nepovažuje naše končiny za úplně normální, a tak jako my se pohoršujeme nad zahalování žen v islámském světě (a v Íránu, kde je povinné, o to více), tak mnoho Íránců popuzuje třeba to, že u nás jsou zahalené ženy zesměšňovány, že je u nás vysoká rozvodovost, obrovské množství dětí narozených mimo manželství atp.
A co se týká politického rozměru, na který se konkrétně ptáte: Saúdskoarabský režim, kde poprava často spočívá ve veřejném stětí na náměstí a kde ženy nesmějí řídit auto, je naším velkým spojencem – Spojenými státy – považován za důležitého partnera, a i my se proto snažíme o co nejsilnější vztahy s touto zemí. A přesto – je snad pro nás Saúdská Arábie „normálnější“, než Írán? Já si to rozhodně nemyslím, a dokonce jsem si jist, že s íránskou civilizací a společností máme společného daleko více – od jazykové spřízněnosti až třeba po podobný cynický humor.
Svojí letošní publikací završujete zajímavou blízkovýchodní trilogii. Jsou ještě témata, která máte chuť po více než pěti letech strávených na Blízkém východě přetavit do knižní podoby?
Na velmi hutnou knihu by bezpochyby vydala samotná novinářská práce v tomto regionu. Nejen „historky z natáčení“ a důkazy výborné práce mnoha mých kolegů na Blízkém východě. Ale i třeba popis toho, jak novináři čelí různým lobbistickým tlakům, jak bývají zastrašováni, diskreditováni a manipulováni. Také jak někteří bývají povrchní, líní, málo informovaní, ale protože jsou z velkého média nebo velké země (či z malé země, ale s „velkou funkcí“ na vizitce), jsou takřka automaticky za hvězdy. Nebo jak se žurnalisté nechávají bezelstně korumpovat – tu luxusním „poznávacím“ zájezdem placeným nějakou vládou, tu mazáním medu kolem úst lidmi z různých ambasád. Když o nic nejde, je to vlastně jedno. Blízký východ je ale velmi důležité téma, a o to horší pak je, když tam zmíněné jevy vstupují do hry.
Měl bych tedy snad stovky historek z doslechu a desítky takových, které se týkají mně samotného (a rozhodně ne vždy se jedná o věci k chlubení). Ale mám silný pocit, že by opravdu poctivá, nic nezamlčující kniha na toto téma ve stylu „padni komu padni“ nebyla příliš kolegiální, nebyla by loajální a asi by byla podrazem na některé lidi. Takže asi zůstanu u trilogie…
