Touha po dokonalém a věrném zvuku je alfou a omegou poslechu hudby snad už od okamžiku, kdy byl představen první přístroj umožňující přenést zážitek z koncertního sálu do lidských příbytků. Dlouhá cesta, kterou jsme od těch časů urazili přinesla zážitky kdysi jen těžko představitelné. Můžeme v současnosti sice často slýchat různé nářky, že dnešní doba nepřeje soustředěnému a kvalitnímu poslechu hudby a že tomuto trendu se přizpůsobují i samotné nahrávací společnosti, ale nic není tak zlé, jak se může z povzdálí jevit.
Přinejmenším soudě dle zaplněného mnichovského výstaviště MOC, ležícího v blízkosti proslulého fotbalového stánku Allianz Arena. Největší bavorské město je tradičním hostitelem jedné z nejprestižnějších akcí svého oboru. Každoročné klání, lakonicky pojmenované High End, nabízí spoustu novinek a trendů, diktujících současné a nejbližší budoucí dění v oblasti (nejen) domácího poslechu hudby.
Z těch nejviditelnějších proudů posledních let lze jednoznačně vypíchnout masivní nástup analogu. Výrobci gramofonů a všeho souvisejícího představili několik skvělých a možno říct, že i inovativních novinek. I laikovi musí být během procházení jednotlivých expozicí jasné, že poslech vinylů nezmizel ani v pro něj kritických devadesátých letech, kdy se zdálo, že mu po nástupu digitálních formátů definitivně zvoní hrana. Ta renesance v posledních 5 – 10 letech je však vskutku obrovská.
Analog vládne?
Můžeme být trochu hrdí i na to, že svoji nepopíratelnou zásluhu na tomto vývoji má pokračující tradice gramofonů Tesla, jež nyní dobývá svět pod jménem Pro-Ject. Rakousko-český výrobce slaví 20 let úspěšné kooperace, což viditelně dával najevo i veliký stánek umístěný hned u hlavního vstupu. Exklusivní místo bylo účelně využito k prezentaci kompletní modelové řady, zahrnující přístroje pro začátečníky (a že jich v poslední době přibývá), až po špičkové a nekompromisní kusy.
Mnichovské akci však dominovali především domácí a švýcarští výrobci, z jejichž nabídky přecházel zrak (a pochopitelně především sluch). Tradiční značka Thorens se rovněž může pochlubit širokým portfoliem, jednoduchým a konzervativním designem a pečlivou konstrukcí. Naproti tomu zde stály zástupci odvážnějších tvarů a technologických vychytávek, které z gramofonů vytvářejí umělecká díla, v ničem si nezadající s prací švýcarských hodinářů. Kdoví, jestli se u nich neinspirovala zrovna švýcarská společnost Thales, jejíž stroje udivovaly naprosto organickou kombinací konzervativního a ryze moderního vzhledu. Futuristicky laděné gramofony, jako například ty od německého producenta TransRotor, zase demonstrovaly neustávající vývoj i v této oblasti. V podobných případech je však nutné si sáhnout řádně hluboko do peněženky.
Že k poslechu vinylových nahrávek nestačí jen koupit gramofon, se nás snažily přesvědčit expozice různých doplňkových přístrojů a nástrojů, od vskutku promyšlených praček desek, špičkových gramofonových vložek až po „maličkosti“ typu čistící roztoky hrotů přenosek.
Je evidentní, že má-li mít poslech vinylů nějaký význam, rozhodně se nejedná o levnou záležitost. Právě opětovný nástup analogových (byť toto je poněkud kontroverzním tvrzením) nahrávek spustil nekončící fundamentální debaty na téma CD (a vůbec digitální záznamy) versus vinyly. Zástanci toho prvního tvrdí, že bez špičkové aparatury se rozdíl vlastně ani nepozná (pozná-li se vůbec) a ti druzí zase, že vinylové desky mají přirozenější, živější, nebo chcete-li teplejší zvuk. Dá se takřka s jistotou tvrdit, že pravdu mají obě strany. Poslech na průměrném (a v mnoha připadech i na horším) gramofonu, bez patřičně kvalitní následné péče (další prvky poslechové sestavy) prostě žádný lepší požitek než poslech CD nepřinese. Mýty o tom, že stačí jen pustit gramofon a všechno je hned lepší přinesla gramofonová renesance a jsem toho názoru, že se jeho šíření nebrání ani samotní výrobci desek a gramofonů.
Á propos desky. Co by to bylo za podnik věnovaný domácímu poslechu bez možnosti zakopení zvukových nosičů? Pohled na nabídku jednotlivých stánků však může nejednomu laikovi a navíc vyznavači tvrdší hudby přinést nepříjemné poznání. Kvalitativní odstupňování vinylových nahrávek od těch mizerně nalisovaných a navíc mnohokrát i z bídných masterů (ty, světe div se, v nabídce skoro vůbec nebyly) až po záznamy špičkové zvukové kvality, rovněž poukazují na fakt, že není vinyl jako vinyl a potvrzují tak předchozí odstavec.
V nabídce taktéž nebylo příliš mnoho tvrděrockových a potažmo metalových kusů, což při úrovni současného, dynamiky prostého masteringu (to platí bohužel i pro reedice kdysi zvukově kvalitně nahraných metalových alb) není příliš udivující. Převažující nabídka klasické hudby, blues anebo jazzu nutně svádí k názorům, že high end je tady hlavně pro snobské puristy anebo usazené táty s fajfkou v ústech, ale i přes mnohé argumenty svědčící spíše pro, nemohlo být nic dál od pravdy!
Vzhůru do digitálního věku!
Nezvratným procesem, i navzdory nesouhlasným pokřikům konzervativců, je pokračující inklinace k poslechu digitální hudby. Jestliže se v době počátků „iPodové“ revoluce dalo shovívavě usmívat nad „outdoorovým“ poslechem na nekvalitních sluchátkách, dnešní situace je už úplně jinde. Největší podíl na tom má celý řetězec výrobců, toužicích participovat na zdrcujícím nástupu přehrávačů hudby uložené v počítačovách souborech. Pochopitelně, že největší zásluhu na tomto trendu mají hlavně výrobky s logem nakousnutého jablka, čemuž se ochotně přizpůsobila naprostá většina producentů hi-fi techniky.
Zarytí hi-fisté se s tímto faktem zřejmě nesmíří nikdy, ale každý musel uznat správný směr, kterým se toto odvětví v posledních letech vyvíjí. Zapomeňte na „krabičky od jogurtů“, jak během poutavé prezentace vtipně poznamenal zástupce německé společnosti Canton, které jste ke svým „mp3-kám“ připojovali doposud. Emancipace poslechu digitálních souborů je totiž už nějaký ten čas ve fázi plného začlenění do kategorie hi-fi. Nezbytnou součástí jsou samozřejmě kvalitní zdrojové soubory a poté se už o vše ostatní postarají špičkové komponenty, kterými se chlubili mnozí výrobci.
Pak už jen záleží na obsahu vaší peněženky. Pakliže tohle není problémem, můžete s klidným svědomím sáhnout po kvalitě, symbolizované například značkami Naim, Chord či Backes und Müller. První z dvojice britských výrobců svojí produktovou řadou potvrdil pozici firmy, která se včas zorientovala v měnících se poměrech a ta druhá kromě D/A převodníků a sluchátkových zesilovačů představila i domácí síťový přehrávač, či řadu designově zdařilých miniaturních komponent pro poslech digitální hudby. To firmička z německého Saarbrückenu se pochlubila řadou aktivních reprosoustav a předezesilovačem, který kromě kvalitního zvuku zdobí i strohý a precizní design.
Cenově dostupnější komponenty představila švýcarská legenda Revox, druhdy proslulý výrobce cívkových magnetofonů. Jejich síťovým přehrávačům nechybí designerský šmrc, ani promyšlené ovládaní ve formě dálkového ovladače s miniaturním displejem. Příjemnou volbou pro poslech digitálu na více než solidní úrovni může být i nabídka větších producentů. Marantz anebo Denon, jejichž výrobky si bylo možné prohlédnout na jedné ploše, představili hned několik řešení pro komfortní poslech digitální hudby, aniž by případný kupující musel zkrachovat.
Konzervativci vs modernisté
Že poslech z počítačových souborů není jen doménou „mp3-jkařů“ dokazovaly četné stánky výrobců tradičních komponent. Nezřídka byly totiž i top modely zesilovačů či reproduktorových soustav krmeny z laptopu, tabletu anebo kapesního přehrávače. Podobných případů sice stále nebyla většina, ale tento trend je čím dál silnější. Je otázkou, zda-li je to dobře či nikoliv. Každý však musí uznat, že soubory v SACD kvalitě nemůžou pro hodnotu poslechu představovat žádný problém a tudíž čistě z praktického hlediska není rozdílu mezi fyzickým nosičem a směsící jedniček a nul. Můžeme si samozřejmě zoufat nad nemožností listování v bookletu anebo absencí fetiše vlastnictví skutečného CD, ale i to je otázkou preferencí.
Trend postupného ústupu CD (anebo SACD) sice nebyl v Mnichově ještě nijak výrazný, ale přesto bylo možné tento jev čím dál zřetelněji pozorovat. Proti němu však stále stojí silná hradba výrobců CD přehrávačů a vůbec všech dalších komponent. V tomto směru se tedy rozhodně bylo na co dívat a stejně tak i co poslouchat. Kromě dvojího zastoupení českých (KR Audio), respektive slovenských (Canor-Audio) značek se v bavorské metropoli představila celá řada špičkových evropských produktů. Je nanejvýš příjemné sledovat, že po masivním odlivu průmyslové výroby především do Ásie zůstává na evropském kontinentu stále dost (byť povětšinou malosériových) výrobců, schopných nabízet vysokou přidanou hodnotu.
Cílem podobných podniků rozhodně není setkání uzavřené elitářské komunity, která se chce vzájemně přesvědčovat o svojí pravdě. Tento přístup je typický pro každou zájmovou skupinu, a příznivce spičkového zvuku nevyjímaje, ale je evidentní, že se mnozí výrobci snaží přesvědčit prozatím lhostejné posluchače minimálně o tom, že to doposud nedělali moc dobře. Na druhou stranu mnohé ty krásné, nové i staré a především velice drahé stroje jsou sice lahůdkou pro zrak a nepochybně i pro sluch a přesto by člověk měl při jejich pořizování, tedy za předpokladu, že peníze nehrají roli, vzít v úvahu především svoje oblíbené hudební žánry. Sám za sebe prohlašuji, že jít do sestavy za několik set tisíc by bylo nanejvýš kontraproduktivní.
Právě z tohoto důvodu mám, ač veliký příznivec vinylových desek, radost z rostoucí nabídky cenově dostupných a zároveň velice kvalitních přístrojů pro poslech a streamování digitální muziky. Praskání vinylů a touha neustále inovovat mechanismus gramofonů tady budou i nadále, ale budoucnost jednoznačně patří digitalizaci, a to bez zbytečných datových médií jako jsou CD anebo DVD nosiče.
Fotografe: Dalas
