Marná sláva, bigbít na růžích rozhodně ustláno nemá! Kdo by tomu tvrzení náhodou nevěřil, mohl si to ověřit na vlastní kůži účastí na hodoňském koncertu pražských PRVNÍ HOŘE. Již patnáct let se tento potulný kabaret okolo básníka, zpěváka, kytaristy a vůdčího článku Milana Urzy potuluje po našem území. Za tuto dobu dokázal vyseknout čtyři kvalitativně vyrovnané počiny, zaslouženě pobrat nejedno ocenění za své snažení a především si svým svébytným uměním podmanit poměrně početný zástup alternativně zaměřených jedinců. Slovo jedinec je v tomto souvětí obzvlášť důležité. Když přijdete na koncert na vlas přesně času konání a barman vám oznámí, že jste první návštěvník, pochopíte proč.
Začátek se tedy kvůli mizerné účasti posunul o celou hodinu. V tu dobu v hodoňském klubu sedělo kolem desítky jedinců, když předkapela ZYLWAR zahájila svůj set. Nutno uznat, že set příjemný. Hnacím motorem celé veřejné zkoušky byl zpěvák Pavel, který stíhal zpívat, řvát, koulit očima i sám sebou na zemi. Zkrátka, i když hudebně nešlo o nic světoborného, show podivného brněnského kvarteta dokázala upoutat.
Po skončení ZYLWAR následovalo rychlé vystěhování z pódia a započala zvuková zkouška pražských alternativců. Je to alchymie, trefně poznamenal na adresu zdlouhavému zvučení tuzemský redaktor, který si přál zůstat v anonymitě, a měl recht. I po půlhodinovém ladění to na pódiu nepříjemně pískalo, hučelo, skřípalo, což k pohodovému nástupu unavených Pražanů rozhodně nepřispělo.
Je známé, že ať už PRVNÍ HOŘE hrábnou kamkoliv, výsledek bude vždy výtečný. I tímto vystoupením pražští volnomyšlenkáři potvrdili, že škatulky jsou pro ně jen přežitkem, který rádi převrací naruby („Naruby“). Bylo jedno, jestli zrovna klubem lomozí taneční disko rytmus („Diskokoule“), punkový randál („No Future“), sarkastická modlitbička („Otčenáš“), nebo (aby snad těch srandiček a hrátek nebylo málo) singlová „Němohra“, která by se za všech okolností měla objevit i na úpěnlivě chystané novince. Jen opravdoví mistři dokážou i sebevíc bláznivé nápady perfektně zkorigovat, dát jim řád, koncept a myšlenku.
Punk/jazzový kabaret vyučoval bigbít pouhou hodinu. Obešel se tentokrát bez klasických propriet – kostým Pana Klauna zůstal zřejmě v zavazadlech, stejně jako líčidla a červený nos. Navzdory tomu se i neobešel bez nasazení, skvělých instrumentálních i vokálních výkonů a dobrého pocitu z poctivé a trvanlivé hudby, který přetrval, a co je nejdůležitější - dal zapomenout na zklamání z pohledu na prázdný parket.
