DEAFHEAVEN - Sunbather

DEAFHEAVEN - Sunbather

DEAFHEAVEN - Sunbather

DEAFHEAVEN - Sunbather

Už po několik let mě baví sledovat, kterak si kdysi veskrze ortodoxní hudební žánr, jenž byl navíc mnohými považován za severský národní poklad, razí cestu směrem ven z těchto svazujících pravidel. Děje se tak jak z hlediska kdysi pevných a nezdolných žánrových pravidel, tak především geograficky. Způsob, jakým dokázaly černý kov podchytit především americké kapely, jež byste z „ideologického“ hlediska řadili kamkoliv, jen ne zrovna sem, je bezpochyby pozoruhodný.

DEAFHEAVEN

V případě DEAFHEAVEN pocházejících z prosluněného San Francisca lze jen těžko hovořit o nějakém čistokrevném blackmetalovém řádění. Fascinace tímto metalovým subžánrem je však v jejich případě zjevná, koneckonců to, co si jako první z jejich letošního alba zapamatujete, jsou právě četné blackové sypačky. Kořeny tohoto uskupení však přesto hledejme hlavně v hardcore anebo v něčem, před co se dá vložit populární předpona „post“.

Ono by se těch vlivů našlo i o něco více. Stačí se jen zaposlouchat do příjemně zastřeného zvuku bzučících kytar a na mysl se okamžitě vkládá pojem „shoegaze“. Že z toho všeho na konci nevyleze žádná mimibazarovská spatlanina, dokázala tato pětice už na svých předchozích nahrávkách. Ty však v porovnání se „Sunbather“ berme jen jako testování vlastních možností, jako zastřelování před hlavním úderem.

Možná trochu přehnaná slova, když si uvědomíme, že skupina má vše podstatné ještě stále před sebou. Ovšem jen těžko se hledají přívlastky pro popsání z hlediska stopáže něčeho tak velkolepého. DEAFHAVEN se jen tak tak vešli pod hranici jedné hodiny, což vzhledem k jejich žánru může vypadat jako značná troufalost, či podlehnutí pocitu vlastní výjimečnosti.

Výsledek nakonec ukazuje, že to zas tak veliká troufalost nebyla, i když bych na druhou stranu krotil některé až freneticky nadšené reakce. Je pravdou, že na rozsáhlých plochách skupina dokáže rozehrát nezřídka strhující představení, ve kterém se zcela přirozeně prolínají blackující vichřice s uvolněnými plochami, častokrát tvořenými příjemnými kytarovými kudrlinkami, jako vystřiženými z nějaké instrumentální post-rockové skládanky.

Z povětšinu času válcující kytarové smršti a z tlukotu neméně zdrcující rytmiky vystupují kromě obligátního ječícího vokálu i mnohé, až překvapivě lehce se pamatující kytarové motivy, jež dokážou posloužit jako maják v rozbouřeném moři. Titulní skladba je přesně tím případem, kdy se zdánlivě nezastavitelná smršť z ničeho nic vyklidí a přenechá prostor jednoduchému motivu, po němž se opět navrací třeskutá zima, avšak už ne tolik zničující jako ve svém počátku.

„Sunbather“ si ve svém opulentním provedení nevypomáhají náročnými kompozičními kouzly, spíše sází na organické propojení různých hudebních světů v technicky ne zas tak krkolomném provedení (vyjma zničujícího nasazení bicí soupravy).  Ve výsledku to znamená, že album je vším možným, jen ne jednoduchou posluchačskou jednohubkou. Třetí počin kalifornských multižánristů tak nabízí dlouhodobější badatelskou práci, kterou rozhodně stojí za to podstoupit.

 5

Dalas

Verdikt

Fascinace černým kovem v nadžánrové fúzi, jež bychom si ještě tak před deseti lety dokázali představit jen velmi těžko.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
8,5 / 10
Čtenáři
8 / 10

Další informace

Stopáž: 59:58

www.deafheaven.tumblr.com

Diskografie

New Bermuda (2015)
Sunbather (2013)
Roads To Judah (2011)
Libertine Dissolves (2010)
Demo (2010)

Jiné pohledy

Hooya
8,5 / 10

Velice výpravné a vzrušující pojetí melancholického black metalu. Emocemi prostoupené, zlostí nabité. K opakovaným seancím vábivé. Jakkoliv inspirované prvními počiny Neigeho ALCEST, dostatečně osobité a upřímné. ... [14. prosince 2013]