Je celkem zábavné sledovat, že i po více jak deseti letech po odchodu Velanda z TRISTANIE mají oba „týmy“ synchronizované vydávání alb.

Nicméně tím končí vzájemná podobnost. Zatímco Veland se SIRENIÍ pořád dře svou patnáct let starou vizi symfonického gothic metalu, kluci a holky z TRISTANIE prošli několika výraznými změnami.

První, lepší a překvapivější přišla na albu „Ashes“. Tehdy opustili svůj dosavadní přístup, který dovedli k vrcholu na předchozí řadovce, a uchýlili se k intimnější atmosféře a akustičtější hudbě.

Druhá změna přišla koncem minulé dekády, kdy kapelu postupně opustili skoro všichni členové, a ze sestavy nezůstal kámen na kameni. Z původní trojice zakladatelů (Veland, Meon, Ølsson) se na albu objevuje pouze jméno Moenovo, který však stojí trochu v pozadí. Kapele pomáhá s elektronikou a autorsky se již skoro nepodílí, stejně jako se neúčastní živých vystoupení. Kytarista Anders Høyvik Hidle se ke kapele přidal záhy po jejím vzniku a je tak jediný z původní sestavy z bravurního debutu „Widow´s Weeds“, kdo to s kapelou i nadále táhne na plný úvazek.

Od minulého alba „Rubicon“ se již sestava nezměnila. Zpěvačka Mariangela je důstojnou nástupkyní Vibeke Stene. Má jiný hlas, jiný styl zpěvu, je asi o třicet kilo lehčí, ale zpívá jí to dobře a k současné podobě TRISTANIE se dobře hodí.

Kjetil Nordhus byla sázka na jistotu, jeho angažmá u GREEN CARNATION mluví samo za sebe. Basista Ole Vistnes o sobě dává dostatečně vědět a jeho výrazné bublání je nepřeslechnutelné. Rovněž je spolu s Hidlem hlavním autorem hudby v nynější sestavě. Výraznou rytmiku má na svědomí také bubeník Tarald Lie Jr., který je současně i výhradním textařem („Rubicon“ byl ještě zčásti z pera Østena Bergøye).

Lyrika je ponurá, depresivní, dobře dokreslující chmurnou náladu aktuální řadovky. Trochu mám problém s kytarami, které mi přijdou dost jednoduché. Snaha o méně zkreslený zvuk pak zanechává kytarové riffy obnažené v prosté nahotě a delší kytarové pasáže poněkud nudí. Už od minula šly dříve výrazné elektronické plochy zcela do pozadí a klávesy pouze dokreslují atmosféru.

V jednotlivostech album „Darkest White“ nikterak nepřekvapí, nicméně jako celek funguje velmi dobře. Především to již není kapela, kterou jsme dlouhá léta znali jako TRISTANII. Je to TRISTANIA - dcera, která se narodila jako „Rubicon“. To si ještě nebyla zcela jistá, kterou cestou se vydat, zda čerpat z odkazu své matky, nebo nastoupit cestu jednoduchých, přímočarých písní.

Je příjemné zjištění, že nakonec zvolila střední cestu, ustálila se ve svébytné, soběstačné podobě a vytvořila si vlastní výrazové prostředky. Oproti minulé desce je novinka hudebně ucelená. Předkládá nám teskné melodie, které vykreslují ponurou atmosféru. Není však unylá, výrazná rytmika nenechá trojici zpěváků sklouznout do pomalého smutku a káru plnou hřbitovních kamenů tlačí energicky kupředu.

Většina písní na albu mi přijde zajímavá, nicméně zmíním pouze „Requiem“, pro její pěknou melodii, pro skvělý výkon Mariangely, pro dojemnou, intimní atmosféru a pro udržení vysokého standardu, který tato kapela vždy měla.

„Darkest White“ je podařené album, dle mého soudu mnohem lepší než „Rubicon“. Je temnější a ucelenější. TRISTANIA - dcera má svou vlastní podobu, zamračenou, zakrytou závojem a přitom zcela odlišnou než její matka. Vždy mezi nimi bude podobnost a stále budou porovnávány, ale přesto jde o dvě odlišné bytosti.

Na aktuálním albu dcera ukazuje, že by si ráda vybudovala stejný respekt, jako měla ve své době její matka.