Vysloví-li se v rockových kuloárech jméno Therion, nezůstane patrně v následující chvíli kámen na kameni. Therion jsou pojem. A to pojem v nejširším slova smyslu. Pojem jedněmi opěvován, jinými zatracován. Avšak pojem všem, kteří jen trochu více přičichli k metalové hudbě, důvěrně známý, což hovoří jistě za mnohé. Fanoušci odkojení na death metalu vzpomenou na doby zabijácké Of Darkness, či na desku Lepaca Kliffoth, kde se smrtící tvář švédského draka začala nabývat progresivnějších kontur v mrtvolných stylech dosud nevídaných, aby se v zápětí na albech Theli a Vovin oprostila od posledních smrtelných křečí a přetavila svůj výraz do jemných orchestrálních rysů. To vše se hlavnímu tahounovi Therion Chrisovi Johnssonovi povedlo realizovat v deseti letech existence kapely. Poté přišel, dle mnohých kreativní, propad na albu Deggial. A v roce minulém pak Chris obšťastnil své příznivce albem Secret of the Runes, které podle mě zdařile snoubí původnější drsnější tvář Therion s již dobře nacvičenými orchestrálními aranžemi.
Rok se s rokem sešel a fanoušci si mohou opět spokojeně pomlasknout. Jelikož právě v těchto dnech se na pulty dostává článek, který v kariéře Therion dlouho chyběl a sice živé album. Pravda, několik skladeb se již v minulosti objevilo na mini CD Crowning of Atlantis, ale jejich kvalita mi přišla jako velmi nedůstojná úrovni Therion. Diplomaticky řečeno (řečeno upřímně jsem slyšel dva bootlegy, které na tom byly zvukově i atmosféricky mnohem lépe nežli to co vyšlo na oficiálním nosiči – smutné ale pravdivé). Zato aktuální nahrávka rozprostírající se na ploše dvou CD je zhola iné kafe. Byla pořízena na nedávném turné právě k albu Secret of the Runes. A předně bych chtěl upozornit na fakt, který se týká takřka všech současných živých nahrávek, jejichž „živost“ je místy opravdu diskutabilní. Neberte si moje výhrady zle, ale já zkrátka nevěřím, že to co se line z reproduktorů je přesně to co se odehrávalo na jmenovaném turné. Kompozice bez chyb (no i když…), pokřik fanoušků zpravidla jen na počátku a konci písní, případně ve chvíli kdy se to kapele hodí, zkrátka studiové čáry asi i v případě Therion pracují dokonale. To však přináší podstatnou výhodu spočívající ve zvuku alba, který připomíná zpracování na Secret… Jedná se o stejně drsně neučesané vyznění kytar a basy které bylo použito na předchozím albu, což velmi pomáhá „metalovějšímu“ dojmu. Dochází tak více ke kontrastu čistých orchestrálními částí skladeb s agresivní kytarou, čímž hudba Therion získává. Obě její složky více vyniknou bez toho aby jedna z nich převažovala. Nutno však říci, že i po aplikaci studiové chemie se koncertní duch a přirozenost nikam nevytrácí. Čili zvukové atributy mi nezbývá nežli hodnotit jednoznačně kladně. Ne jinak je tomu i s výběrem, který důmyslně pokrývá takřka celou diskografii Therion a přináší tak dva velmi podstatné efekty. Album si koupí opravdu všichni, protože na něm každý najde právě své oblíbence. Tedy fakt podstatný pro kapelu. A další nezanedbatelný fakt podstatný pro fanoušky, že je opravdu co poslouchat. Zabrousíte-li okem k tracklistu ukrývající se pod recenzí jistě mi dáte za pravdu. Na ploše dvou CD se blýskají téměř bez výhrady všechny nepsané hity Therion. 24 skladeb, které zapře málokdo. Je až k nevíře jak nenásilně vedle sebe zní kupříkladu The Wine Of Aluqah či The Wings Of The Hydra z raných dob kapely a megaopusy typu To Mega Therion. Opomenuto nezůstalo ani kontroverzní Deggial se svojí snad jedinou dobrou skladbou Flesh Of The Gods, která ovšem bez Hansiho přispění zní poněkud méně dokonale. Zahanbit se nenechala ani aktuální deska s otvírákem Ginnungagap, plnící svoji funkci neméně dobře i na živé nahrávce. A hlavně mnou velmi oblíbená Asgard, obsahující snad všechny ingredience, které by člověk čekal od metalové skladby (s výjimkou sólového zpěvu :-) a jejíž ústřední riff mi opravdu nedá spát. Došlo i na vynikající cover verze Summernight City a Seawinds. Tudíž po stránce dramaturgie velmi povedené. A hráčské výkony? Nezbývá mi než se pousmát. Chris ze svého perfekcionismu rozhodně neslevil ani tentokrát. Což je znát každou sekundu poslechu. Netřeba dodávat více.
Závěrem bych chtěl říci, že chápu trend který se v posledních letech objevil v ČR. Podhodnocování Therion bylo v minulých letech jistě velmi progresivní a vztaženo k albu Deggial i poměrně na místě. Avšak Secret of the Runes jím dle mého názoru zbytečně utrpělo, neboť se jednalo o vcelku kvalitní materiál, jenž byl lačnými recenzenty trhán na kusy snad jen za účelem satisfakce zkažené chuti z předchozího počinu. Nehodlám se tedy držet módy prznění této kapely, protože aktuální počin stojí jistě za poslech. A to pro všechny kterým se zalíbila byť jen jediná placka z obsáhlé diskografie švédského draka. Za zmínku stojí i grafická úprava desky, která jest jedním slovem skvostná. Ano, doby Of Darkness či Theli se patrně již nikdy nevrátí. To ale rozhodně nemění nic na skutečnosti, že Therion opravdu umí a právem patří ke špičce svého žánru.
