V severoamerickém Utahu to nikdy příliš nebylo o volné morálce. Utáhnuté šrouby přísných mormonských zákonů však v žádném případě nepomýšlejí na výhlašení boje „satanské“ kytarové hudbě, která už beztak dávno opanovala celé území Spojených států. Kvintet SUBROSA pocházející přímo z hlavního města státu Utah přijímají tento status quo a místo toho, aby na nás vychrlili zlověstné manifesty vyvrhnuté přímo z horoucích pekel, přináší poselství z poněkud odlišných hudebních dimenzí.
Procházka růžovou zahradou to však nebude, na to se můžete spolehnout. Posmutnělý a v kontextu dalšího dění ještě stále poměrně uvolněný start úvodní skladby "The Usher" jen co to lehce naznačí, ale následný nástup hřmících kytar pak už doslovně sdělí hlavní myšlenku. Masivní a těžkotonážní zvuk nejdůležitějšího metalového nástroje pak doslova všudypřítomně doprovází takřka celou nahrávku, přičemž mu takříkajíc dojdou síly až v samotném závěru, kdy ve skladbě "No Safe Harbor" přenechá náležitý prostor líbivému zvuku piána.
SUBROSA lze svým způsobem označit za další pokračovatele odkazu raných BLACK SABBATH, ale to však může platit jen do určité míry. Předně tato skupina tvořená třemi přišlušnicemi něžného pohlaví spíše než na vybroušené riffování zaměřuje svoji pozornost na atmosféru. Veškerá kytarová práce spočívá předvším v řádně těžkotonážních "kilech", které díky středním tempům dostávájí dostatek prostoru pro svoji nenáročnou, avšak z hlediska nahrávky životně důležitou existenci. Ženský vokál vás nehodlá odrovnat svým rozsahem, spíše jen tu konějšivě, tu zase o něco exponovaněji přednáší existenciální myšlenky vetkané do textů jednotlivých skladeb.
Dlouhé stopáže dokáží být dvojsečnou zbraní a tohoto faktu jsou si SUBROSA moc dobře vědomi. V jejich případě nebudu přehánět, když prohlásím něco o veliké zručnosti poskládat z několika málo motivů slušivou kompozici přesahující hranici deseti minut. Vše podstatné je sice řečeno už vzpomínanou úvodní skladbou, přičemž ty další jsou pak různé variace zboží vystaveného hned zkraje nahrávky, ale to neznamená, že by potenciální posluchač měl album vypnout hned po skvělé gradaci, jež onu úvodní píseň zakončuje.
V dalším průběhu se totiž nelze ubránit momentům vychutnávání si hoblujících kytar, z jejichž neprostupného zvuku zaznívají nečekané ozvěny smyčcových nástrojů, v tomto případně elektrické violy. Ta se v některých chvílích dokonce nebojí alespoň na okamžik převzít hlavní roli, jako v případě asi nejhitovější skladby "Cosey Mo", v níž její zvuk znamená pro zpěvačku Rebeccu Vernon více než jen stafáž stojící někde v pozadí.
Výšeuvedenou rodovou linii vedoucí k pradědečkům z anglického Birminghamu však nelze chápat tak, jak ji symbolizuje v současnosti velice oblíbená "fousatá" retro větev v podobě kapel typu ORCHID. SUBROSA si spíše tak nějak po svém berou vše potřebné, díky čemuž není úplně jednoduché je zařadit do nějakého konkrétního proudu. Jsou tady sice nepopíratelně slyšitelné resonance zámořského sludge metalu, a to včetně současného soundu, stejně tak toho nejlepšího z devadesátkového doomu, ale celkovou náladou má album silnou tendenci k cestování do vzdálenější minulosti. Ostré hrany kytarové obhroublosti jsou trpělivě kousek po kousku obrušovány ženským vokálem a již uvedenými smyčcovými nástroji. Vznešená neutesanost, chtělo by se říci.
Díky těmto protikladům ve vnímání se postupně rodí veliká chuť si pouštět toto ne zas tak úlně lehce stravitelné album znova a znova. SUBROSA ve svém druhém, a možná spíše až desátém, plánu nabízí i jednu z odpovědí na otázku co s metalovou hudbou pro blízkou budoucnost? Masivně modernizovat a nasávat různé další žánry a pokud možno co nejvíce se odstřihnout od minulosti anebo jít postupnými kroky a ctít letité tradice? Je evidentní, že se kloní spíše ke druhé variantě. Plnými doušky si nabírají z historické studnice a přitom je výsledek přesně opačný. Tradice, která znamená i budoucnost.
