ROYAL HUNT jsou dlouholetý držák dánské progresivní scény. Ústřední persónou a jediným stálým členem je ruský rodák André Andersen. S ROYAL HUNT je to podobně jako s většinou kapel tohoto žánru. Kvalitní instrumentální výkon se bere jako samozřejmost a hudební novátorství tu kdysi bylo, ale za ta dvě desetiletí se rozmělnilo a usadilo. Vydávají takřka bez výjimky každé dva roky nové album (počínaje rokem 1992) a přesto svou kdysi vysoce nastavenou laťku jen málokdy neudrželi na patřičné výši. Svého vrcholu dosáhli zřejmě na albech „Paradox“ a „The Mission“.
I v letech pozdějších se jim podařilo pár slušných zářezů. Z toho období považuji za jedno z jejich nejlepších desáté album pojmenované jednoduše „X“, kde vsadili na přímočaré a chytlavé melodie. O rok později vydali titul „Show Me How To Live“, který se pyšnil návratem D.C. Coopera. Vyloženě špatné album to nebylo, ale v kontextu předchozí tvorby bylo poněkud nevýrazné. Novinku jsem proto ochutnával opatrně. Zpočátku s despektem, zarazila mě výrazná symfoničnost. Jenže postupem času se mi tihle Dánové začali čím dál víc zavrtávat pod kůži. Ona orchestrální část je tak nějak tam, kde by jí člověk u rockové hudby čekal. Hostující smyčcové kvarteto dokresluje hlavní motiv a nevtíravě sekunduje kytarám.
V podstatě tam po většinu času někde v pozadí šmidlají smyčce, ale neperou se o prostor ani s kytarou ani s klávesami. Hrají doprovodnou roli, zatímco v popředí se odehrává skutečný příběh. Podobně decentně užitou „symfoničnost“ jsem již dlouhou dobu neslyšel. Účelem není zahltit posluchače kakofonií zvuků a srazit jej na kolena mohutnou produkcí. Kytarové a smyčcové party se proplétají a doplňují. Sázka na kvarteto namísto studiového vtěsnání „orchestru“ vyšla přesně dle úsloví méně je někdy více. Houslové partie jsou čitelné a vkusně použité. Jeden by nevěřil, že v některých skladbách se kapelník-klávesista sám odsune na vedlejší kolej.
Oproti „X“ nevsadili na klasický písňový koncept, ale své skladby roztáhli na delší plochu (a ubrali na počtu). Současně se jim podařilo uchovat chytlavost melodií z „desítky“. Minulé album bylo také o dlouhých kompozicích, ale chyběly mu čitelné melodie. „A Life To Die For“ obsahuje výrazné hudební nápady a zároveň si uchovává dostatek prostoru pro jejich rozpracování. ROYAL HUNT, respektive André Andersen, tak po dlouhé době opět dokázali vtěsnat na jednu nahrávku ty nejsilnější hudební elementy své dlouholeté kariéry
Zpěvákem aktuální sestavy je D.C. Cooper. Cooper s kapelou nahrál první čtyři alba, pak byl vyhozen krátce poté, co jejich spolupráce kulminovala na vynikající desce „Paradox“. Do sestavy se vrátil o třináct let později, údajně na žádost fanoušků, kdy se skupinou absolvoval turné pokrývající první čtyři řadovky a poté již zůstal. Kvůli návratu opustil svou dobře šlapající kapelu SILENT FORCE. Ti to naštěstí ustáli a v kompletně obměněné sestavě vydali na konci loňského roku album „Rising From Ashes“. Kromě zmíněné skupiny vešel v širší známost i díky hostování u několika dalších uskupení (AMARAN´S PLIGHT) a samozřejmě u Anthonyho Lucassena. Cooper je technicky vynikající zpěvák, ale jeho hlas mi nepřijde nijak výrazný či uhrančivý. Osobně si myslím, že je trochu přeceňovaný. Nicméně pokud svůj hlas netlačí příliš vysoko (to pak trhá uši...), nelze mít vážnější námitky. Neodpustím si však poznámku, že z bývalých zpěváků ROYAL HUNT u mě vede John West.
„A Life To Die For“ je v podstatě zcela klasické album ROYAL HUNT, jen se tentokrát zadařilo na všech frontách, hudebně vydařené kompozice, chytlavé refrény, pěkné melodie. Po nevýrazném předchůdci tu máme skutečnou hudební lahůdku, které k nejvyššímu ohodnocení chybí snad jen mírné opotřebení materiálu. Každopádně je to jejich nejlepší počin od časů „The Mission“.
