LINKIN PARK - The Hunting Party

LINKIN PARK - The Hunting Party

LINKIN PARK - The Hunting Party

LINKIN PARK - The Hunting Party

Lovecká výprava za ztracenou duší a energií rocku. Prequel k debutu „Hybrid Theory“. Těmito velkolepými slovy vypravoval do světa v pořadí šesté album ostřílených hitmakerů LINKIN PARK boss Mike Shinoda. Tu pompu můžeme hned na začátek prohnat filtrem. „The Hunting Party“ samozřejmě není žádnou dobrodružnou výpravou tam, kam se současné rockové kapely neodváží. Dokonce ani velkolepým návratem k nu metalovým kořenů, které už po těch čtrnácti letech značně zatuchly.

Těžko říct, kam Shinoda přesně mířil, když se v tisku nelichotivě vyjadřoval na adresu kapel, které „hrají na jistotu“. Asi ne do vlastních řad, ačkoli tam by podobné popíchnutí sedlo. Koketování se sterilním rádoby-temným elektropopem a soft rockem na posledních dvou řadovkách rozhodně neřadí LINKIN PARK k průkopníkům a hazardérům (ačkoli s mojí trpělivostí hazardovala alba „A Thousand Suns“ a „Living Things“ skutečně bohatýrsky). Návrat ke kytarovému zvuku a riffovým základům i proto působí jako osvěžující zážitek.

LINKIN PARK

Už otevírák „Keys To The Kingdom“ zřeteně signalizuje, kam se obrátilo kormidlo. Samply a klávesy vyklidily pole, které opanovala riffová kavalérie, přímočará rytmika i lehce plačtivé vokální linky, podle kterých člověk LINKIN PARK okamžitě pozná. Jak už jsem naznačil, „The Hunting Party“ rozhodně není návratem k počátkům kapely, spíš sympatickým úhybem k energickému a živelnému rockovému soundu (samozřejmě produkčně pečlivě ošetřenému). Američané na desce několikrát projeví nápadné sympatie k punku a punkrocku. V úvodní skladbě i nabuzené vypalovačce „War“ dominují vyřvávané sbory a jednoduché melodické linky. Žádné velké kličkování, až úsměvně simple and pure přístup.

Přeci jen sofistikovaněji si LINKIN PARK s žánry hrají ve skladbách jako „A Line In The Sand“ či „Guilty All The Same“, kde kytarovou energii doplňují chytlavé sbory i rytmické kontrasty. Uprostřed toho samozřejmě nalezneme nasázené trademarky v podobě nezaměnitelného „Numb samplu“ v nadměrně slaďoučké „Until It’s Gone“ (nemůžu uvěřit tomu, že chybí pod titulky nových Transformerů), zasekávaný riffový nástup a groovy frázování v epidemicky nakažlivé „All For Nothing“ nebo lehce unylé boybandové fňukání ve zpočátku progresivně zasekávané „Mark The Graves“. LINKIN PARK si z elektronického období přinesli především umění nijak si nekomplikovat život a vsadit na stravitelnou kostru skladeb – a nutno říct, že hitovkám jako charakteristické melodce „Wastelands“ či houpavé vzpouře „Rebellion“, celkem okaté výpůjčce ze špajzky SOAD (včetně zcizení celého balení Darona Malakiana), nekomplikovanost sluší.

„The Hunting Party“ sice zvlášť nedrží pohromadě, ale kapela z toho dokáže udělat devizu, když zdůrazňuje lehkou improvizovanost dramaturgie mluvenými vsuvkami a „jako-kiksy“. Souvisí to i s faktem, že album údajně vznikalo ve zkušebně zčásti improvizací. Hlavně v úvodu to funguje výtečně. Zbytek desky sice působí jako nadšené zkoušení různých cest, ale přinejmenším jsou to cesty zábavné a vypointované zmíněnou „A Line in the Sand“ a stadionovou hymnou „Final Masquerade“, kterou si „linkini“ můžou od nosného riffu až po refrén vyšít na prapor.

Můžeme sice kroutit hlavou nad tím, jak se celý tenhle snadno stravitelný rockový eintopf prezentuje navenek, můžeme se ptát, proč Tom Morello hostuje v něčem, co je spíše intrem a můžeme se pošklebovat, že spíš než v chrlení rockové energie jsou LINKIN PARK i nadále kovaní v neurážejících melodkách, které přibrušují nabuzeným soundem.

Přesto tvrdím, že „The Hunting Party“ je jejich nejzábavnější a nejlepší deska.

LINKIN PARK

 3

Marigold

Verdikt

Eklektický lov u (punk)rockových kořenů. Ale kolem a kolem velmi solidní.

Hodnocení

Autor
7 / 10
Redakce
-
Čtenáři
6,4 / 10

Další informace

Stopáž: 45:12

Produkce: Brad Delson, Mike Shinoda, Emile Haynie, Rob Cavallo

thehuntingparty.linkinpark.com/

Diskografie

The Hunting Party (2014)
Living Things (2012)
A Thousand Suns (2010)
Minutes To Midnight (2007)
Collision Course (2004)
Meteora (2003)
Reanimation (2002)
Hybrid Theory (2000)
Hybrid Theory EP (1999)
Xero Sampler Tape (1997)