XANDRIA se počátkem minulé dekády profilovala jako zajímavá alternativa na tehdy (vlastně i dosud) populární vlnu krasavic v metalovém světě, kde největšího ohlasu dosáhli NIGHTWISH. První tři alba přinesla i pár zajímavých momentů. To třetí, paradoxně zřejmě nejpovedenější, se však již začalo až příliš podobat nepopiratelným vzorům z Finska a holandské partě okolo Sharon den Adel. S dalšími alby pak již zajímavost této německé kapely začala uvadat. Podobně tak mizel i sexappeal zpěvačky Lisy Middelhauve, která začala nabírat monstrózních rozměrů. Jestli byly důvodem jejího odchodu hudební neshody nebo omezená nosnost koncertních pódií, je již asi nepodstatné. Následné hledání náhrady nedopadlo vždy dobře a ani současná zpěvačka rozhodně velkou výhrou není. Sice předepsané noty dává, ale o osobitosti vlastního projevu se zrovna mluvit nedá.
Novinka více než kdy dříve splývá v jednu mohutnou hradbu symfonického (či syntetického) zvuku, avšak tento přístup již dnes nikoho neohromí. XANDRIA vsadila na hudební pompéznost a sborové chorály v době, kdy mnozí konkurenti se pomalu vrací k čitelnějším rockovým základům. Přesto se na albu najde několik zajímavých okamžiků. Ať už je to klipová skladba „Nightfall“ nebo pár dalších kousků („Stardust“, „Dreamkeeper“, „Come With Me“, „Little Red Relish“), kde je vidět, že potenciál napsat a rozvést pěknou melodii tu stále ještě je. Škoda, že se kapela nevrátila ke svým počátkům. Na novince k vlastní škodě většinu podařených nápadů ubijí monstrózním zvukem a nastavovanými chorály. Střízlivé a komorní pojetí jejich prvotiny by jim slušelo mnohem víc. K tomu je navíc patrno, že dobrá polovina alba je nastavovaná kaše a recyklace nápadů z minulosti. Zřejmě by to chtělo trochu vydechnout a dát si kratší (nebo delší?) tvůrčí pauzu. Letos to ještě XANDRIA uhrála na průměr, ale je to s odřenýma ušima.