Když jsem zhruba před rokem brázdil nepřehledné a hektické ulice Nového Dilí, měl jsem v uších jejich minulé album „Blinding White Noise: Illusion And Chaos”, a přišlo mi naprosto fantastické, že tato hudba vznikla právě tady. Ve feelingu, který nová deska má, cítím mnohem víc londýnský déšť, než štiplavý pach indické metropole. A nutno dodat, že SKYHARBOR jsou v tom, jak zajímavě uchopit djentový odkaz, jedni z prvních v peletonu určujícího v současné době směr nové kytarové hudbě. Skupina hudebníků, kteří přirostli k původně jen studiovému projektu talentovaného kytaristy Keshava Dhara, jakoby v mnoha směrech předstihla hudební trendy britského impéria, svého někdejšího kolonizátora.

Svým směřováním jdou po cestě, kterou sdílí s TESSERACT nebo THE CONTORTIONIST. SKYHARBOR jsou v mnoha ohledech ještě éteričtější. Většinu času vás provází svým sametovým hlasem famózní Daniel Tompkins, dokonale souznějící s kytarami, které budují křišťálovou atmosféru. V této až sterilní atmosféře tkví i největší problém, který s albem mám, typický právě hlavně pro britský naturel. Na to, že má „Guiding Lights“ ambici útočit hlavně citlivě vystavěnou kytarovou hrou, ve výsledku působí příliš chladně. Je jen velmi málo alb, která v mých očích dokáží spojit progresivní kytarovou hudbu a silné emoce, a tady se to opět nepovedlo, i když tendence tu jsou. Jednou z nich je zasněná klipová balada „Patience“, u které si vždy říkám, že takhle by mohla vypadat ANATHEMA, kdyby to vzala za správný konec.

Druhé album SKYHARBOR ničím výrazně nepřekvapí. Opět je to výtečně postavená moderní progresivní kytarovka se zajímavými groovy, kde se vedle zamlženě cinkajících kytar skvěle prosazuje basa a vše korunují výtečně zaranžované vokály. V celku mi stále, jako ostatně u většiny příbuzných kapel, chybí emoce, o které se SKYHARBOR slyšitelně snaží, ale na mě prostě nefungují.