PSYCROPTIC - Psycroptic

PSYCROPTIC - Psycroptic

PSYCROPTIC - Psycroptic

PSYCROPTIC - Psycroptic

PSYCROPTIC pošesté a opět jinak. V rámci posudku minulé desky „The Inherited Repression“ jsme konstatovali něco o méně variabilní rytmice, uzavřenosti do sebe a v neposlední řadě jsme se dotkli i ztráty hitových ambicí, jimiž disponoval především dosavadní vrchol tvorby kreativních Tasmánců – čtvrté velké album „Ob(Servant)“. Tohle všechno je dnes minulostí, zbrusu nová kolekce nazvaná jednoduše jako „Psycroptic“ otáčí kormidlo o rovných 180 stupňů a výše uvedenou charakteristiku tak obrací ve zcela opačný extrém. Přesto to ale neznamená, že aktuální nahrávka tech/deathmetalového drahokamu z Hobartu je ve všech směrech bezchybné dílo.

Předešlý záznam „The Inherited Repression“ zachycoval PSYCROPTIC v jejich zatím nejtemnější hodince. Přes pestré barvy „Ob(Servant)“ se znenadání přehnal šedý příliv, vzal sebou lehkonohost i melodickou krásu a na jejich místa dosadil sveřepost, chlad a horší dostupnost. Jedna z nejvíce provařených pisatelských sentencí hovoří něco o výliscích, jimž musíme věnovat hodně času, abychom tak mohli důkladně proniknout až do jejich nejhlubšího nitra, a nakonec tak sklidit mnohem sladší odměnu, než nám mohou poskytnout nahrávky, jejichž laciné kouzlo odhalíme již během prvního poslechu. Přesně takové album je „The Inherited Repression“, na povrchu disponující železobetonovou skořápkou, uvnitř však překvapivě amorfní a v konečném důsledku pro svého posluchače také nesmírně přitažlivé.

PSYCROPTIC

To „Psycroptic“ je úplně jiná kapitola. Tasmánské kvarteto naplno povolilo uzdy své fantazii a prezentuje nám svou dosud nejvíce experimentální desku, pro niž se škatulka „tech/death“ stává již příliš těsnou. PSYCROPTIC ještě více naředili svůj beztak už nezvykle „tenký“ zvuk – neznám jinou kapelu, která by prostřednictvím svých desek dávala tak jasně najevo, že jejich produkce stojí a padá s pouhou jednou jedinou kytarou. Ovšem ne s kytarou ledajakou. Joe Haley dostal v kontextu „Psycroptic“ znovu velký prostor pro svou kreativitu, jeho šestistrunka není svázána byť jediným okovem žánrových konvencí, volně proplouvá tracklistem, meandruje, zurčí a klokotá jako divoká horská bystřina. Jakoby se Haley zamkl sám ve studiu, zavřel oči a hrál právě tak, jak ho napadlo, jak by to v tu chvíli cítil, bez předešlého zkoušení a jakéhokoliv dalekosáhlého plánování. A pokud by náhodou přišel až druhý den a začal na svůj nástroj hrát něco úplně jiného, jsem si naprosto jist, že by to fungovalo stejně efektivně i tentokrát. Nevím jak pro vás, ale pro mě osobně je Joe Haley jedním z nejvíce výrazných kytaristů, kterého technický death metal kdy měl. Jeho hra je stále větší „art“ – před deseti lety jsme si při koncertu PSYCROPTIC společně namáhali krční obratle v přítmí obskurního klubu, za dalších deset let třeba usedneme při stejné příležitosti do pohodlného křesla kdesi v divadle či koncertním sále. Kdo ví. Naše klobouky míří dolů k zemi i v případě performance druhého z bratrů Haleyových, Davida, jenž jako vždycky doslova a do písmene kraluje za bicí soupravou. Trochu mu nahrává i mix alba, jelikož jeho souprava je (také jako vždy) vytažena trochu do popředí a nad zbylými instrumenty tak dokonale vyniká.

To baskytara v držení Camerona Granta bohužel zůstává i nadále schovaná kdesi v koutě, zbytečně maskovaná a dokonale překrytá ostatními nástroji, růžky vystrčí za celou hrací dobu jen několikrát a ještě k tomu jen velmi nesměle. Právě tady vidím jedinou promarněnou příležitost, co se instrumentálního potenciálu tasmánského kvarteta týče, vždyť natolik lehkonohá a vzdušná produkce skýtá nepřeberné kvantum možností pro sólové basové úniky či komplexní dialogy s Haleyho hravou kytarou. Věčná škoda, sbírce typu „Psycroptic“ by mnohem extrovertnější projev tučných strun více než prospěl.

PSYCROPTIC

Velmi pozitivním překvapením je naopak projev křiklouna Jasona Peppiatta. Jeho rezavý, pro žánr ne zcela typicky zabarvený vokál, doznal na „Psycroptic“ velkých změn. Jestliže se v kontextu předešlé desky Peppiatt orientoval pouze a jen na svůj silový projev, na novince se pouští hned do několika dalších, pro něj úplně nových poloh (melodické náznaky v „Echoes To Come“, jakési přidušené šeptání v „Sentence Of Immortality“ a nakonec přijde na řadu i blackově načichlé frázování v refrénu „Ending“). Snad jen škoda, že Jason Peppiatt již asi definitivně zanevřel na svůj growling, všichni přece dobře víme, jak do produkce PSYCROPTIC skvěle zapadal.

Náplň self-titled alba Tasmánců překvapuje hned ve své první položce – otvíráku „Echoes To Come“, konkrétně pak díky návykovému refrénu, obsahujícímu náznaky čistých vokálů. Záhy seznáme, že podobné momenty nejsou ani zdaleka ojedinělé, výrazným refrénem totiž disponuje i následující „Ending“ a dále pak sedmá „Sentence Of Immortality“, navíc podtržená melodickým tremolo pickingem, jenž z Haleyovy šestistrunky za šestnáct let existence PSYCROPTIC dosud nevypadl. Kromě netypicky memorovatelných refrénů přidává sestava z Hobartu další osvěžující elementy jako třeba předěly v režii akustické kytary (to však není u kapely novinkou), atmosféričtější mezihry (druhá polovina „A Soul Once Lost“, závěry „Sentence Of Immortality“ a „Endless Wandering“) nebo dialogy kostrbatých technických riffů s těmi melodickými („The World Discarded“, jež by klidně mohly figurovat v tracklistu „Ob(Servant)“). Naopak příliš radosti mi nedělá vykřičený thrashující kvapík „Setting The Skies Ablaze“, ještě navíc opentlený refrénem z kategorie diskontních. Přiznám se, že feeling téhle skladby mi vůbec nesedí a tak trochu se modlím, aby nebyl první vlaštovkou dalšího směrování PSYCROPTIC.

„Psycroptic“ je i na tech/deathmetalové poměry albem hodně odlehčeným, místy mu již trochu chybí tlak a tolik potřebná „hrubá kůže“ (nicméně taková „The World Discarded“ názorně ukazuje, že PSYCROPTIC stále umí důkladně vycenit zuby). Jsem si jist, že méně konfliktní a více experimentální tvář Tasmánců najde i nové obdivovatele, pro které „Symbols Of Failure“ nebo „The Isle Of Disenchantment“ kdysi představovaly příliš silné kafe. Myslím, že příznivci pozdních DEATH nebo třeba i GOJIRA by nemuseli po poslechu „Psycroptic“ odcházet domů s hlavami svěšenými pod tíhou zklamání. Pestrá, inteligentní a instrumentálně nesmírně silná tech/deathmetalová kolekce s thrashmetalovým kořením, určená zejména pro více otevřené hlavy, ne pro konzervativního jedince, který má sousloví „death metal“ navěky spojeno se starou kazetou „Buchtered At Birht“, kterou mu kdysi předal jeden starší spolužák ze 4.A.

PSYCROPTIC (logo)

 2

Reaper

Verdikt

"Psycroptic" je nadžánrová, inteligentní a instrumentálně nesmírně silná kolekce, určená zejména pro otevřené hlavy, více konzervativní jedinci pravděpodobně příliš spokojeni nebudou.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
-
Čtenáři
8,3 / 10

Další informace

Stopáž: 37:45

Kontakt: PSYCROPTIC, 70 Lochner St., West Hobart, Tas 7000, Australia

www.facebook.com/psycroptic

Sestava

Skladby

  1. Echoes To Come
  2. Ending
  3. A Soul Once Lost
  4. Cold
  5. Setting The Skies Ablaze
  6. Ideals That Won't Surrender
  7. Sentence Of Immortality
  8. The World Discarded
  9. Endless Wandering

Diskografie

Psycroptic (2015)
The Early Years (boxed set) (2014)
The Inherited Repression (2012)
Initiation (Live) (2010)
Ob(Servant) (2008)
Symbols Of Failure (2006)
The Scepter Of The Ancients (2003)
The Isle Of Disenchantment (2001)