Další trojka filmů, které jsem letos zastihl na Ozvěnách Jednoho světa, se opravdu diametrálně liší, a to jak svým tématem, tak svoji kvalitou. Dokument o zákazu ženského vokálu v íránské teokracii byl naprosto strhující, stejně jako dokument o švýcarském bunkru, ve kterém je otevřena noclehárna pro bezdomovce, naproti tomu osm minipříběhů z Ukrajiny působilo velmi jalově, byť diskuse s vedoucím ukrajinské mise Člověka v tísni to do značné míry vynahradila.
PÍSEŇ BEZ DOMOVA
To, že po svržení šáha Rezy Pahlavího si Írán vybral cestu tuhé šítské teokracie, je věc všeobecně známá. Jaké konkrétní důsledky to pro život v této zemi má? Film sleduje osudy na poměry země velmi emancipované mladé skladatelky Sáry Nadžáfí, která si vysní celkem obyčejnou věc. Uspořádat koncert, ve kterém budou zpívat ženy. Což v zemi, kde je vládním nařízením zakázáno ženám veřejně zpívat, může být celkem problém. Dokument rozprostřený do několika let sleduje vznik mezinárodního projektu, kterého se účastní nejen sama protagonistka, ale i tuniská zpívající aktivistka, kterou zviditelnilo Arabské jaro v Tunisu a v neposlední řadě i skupina francouzských hudebníků, včetně dvou zpěvaček.
Příběh, který sleduje vše od domlouvání celého spikleneckého projektu po Skypu, přes zkoušky v Paříži až po úřední mašinerii na íránském ministerstvu pro kulturu a islám, dostává další rozměr tím, s jakým citem je točen. Se Sárou řešíte diskuse s islámskými představiteli státu, kteří vysvětlují, proč by ženy neměly zpívat, prožíváte vleklé martyrium povolování a zamítání veřejného koncertu, kde by společně zpívali ženy i muži. Noříte se i do historie a let před revolucí, kdy v centru Teheránu byly běžné bary, kde se podával alkohol a běžně vystupovaly íránské zpěvačky, o které se přetahovalo mnoho evropských nahrávacích společností. Jestli se koncert vlastně uskuteční prozrazovat nebudu, pokud se tento dokument vyskytne někde ve vašem okolí, vřele doporučuji, abyste to zjistili sami.
No Land´s Song
Germany
France / 2014 / 91 min
režie: Ayat Nayafi
ÚKRYT
Po sehlédnutí tohoto snímku mám naprosto jasno o tom, jakou práci nechci dělat. V zimních měsících musí pracovníci švýcarské noclehárny ve městě Lausanne vybrat omezený počet lidí, kterým umožní přespat v teple a ostatní odsoudit k noci na zasněžené ulici, na které hrozí umrznutí. Pokaždé se kolem toho strhne bitka. Aby ne. Mnohým jde o přežití.
Dokument sleduje jak práci zaměstnanců tohoto centra, tak jeho klientů, většinou migrantů, kteří přichází do Švýcarska z ekonomických důvodů. Samozřejmě bez pracovního povolení a bez jakéhokoliv zázemí. Jejich život se pak rychle mění, sny mizí a život se zasekne ve spirále, ze které neexistuje jednoduchý únik.
Syrově natočený snímek vlastně jen ukazuje každodenní fungování tohoto útulku a krátce se zabývá příběhy několika jeho obyvatel. Nic více a nic méně. I přes tak banální obsah dokument nepostrádá drama a poskytuje hlubší výpověď o migrantech, něž leckterá mnohasetstránková sociální analýza.
The Shelter
Switzerland / 2014 / 101 min
režie: Fernand Melgar
UKRAJINSKÉ HLASY
Film, který mě na jednom světě nejvíce zklamal. Osm minipříběhů, z nichž mi některé nedávaly smysl a mnohé se vlastně ani nezabývaly současnou situací na Ukrajině. Pokud v roce 2015 jdu na dokument o Ukrajině, tak mě vlastně ani nezajímá, jestli má Ruská federace nějaké problémy s vydáváním občanek, o čemž byl jeden z filmů. O aktuálních událostech na východě Ukrajiny a revolučních časech se člověk něco relevantního dozvěděl snad jen z příběhu novináře, který stál u prvních demonstrací na Majdanu, ale jinak vlastně nic. Nejlepší pak byla krátká, ale podnětná diskuse s vedoucím ukrajinské mise Člověka v tísni, která po filmu následovala.
Ukraine Voices
Ukraine / 2014 / 80 min
režie: Dmytro Tiazhlov, Andrei Litvinenko, Aksynia Kurina, Jeanne Dovhych, Oksana Shornik, Viacheslav Bihun, Nadia Parfan, Maria Stoyanova, Anastasiya Khonyakina
