SOLEFALD - World Metal. Kosmopolis Sud

SOLEFALD - World Metal. Kosmopolis Sud

SOLEFALD - World Metal. Kosmopolis Sud

SOLEFALD - World Metal. Kosmopolis Sud

Letí ten čas, letí. SOLEFALD, rytíři norského avantgardního (post-)blacku, slaví kulaté dvacetiny a k oslavě dávají na odiv osmou řadovku „World Metal. Kosmopolis Sud“. Ten letopočet se přímo vybízí k rekapitulacím a stejně jako předchozí pět stará řadovka „Norrøn Livskunst“ i novinka víc než krok vpřed představuje ukázku konvenčního pojetí tvorby.

I když, konvenčního. Kdo okusil hudební svět těchto bláznů, může neználkovi jednoduše vysvětlit, kde má tato konvence hranice. Cornelius s Lazarem se s tím ani letos nikterak nemažou a míchají dubstep, folk, black metal s kdoví čím. S vážnou tváří neřeší, nakolik tato kombinace pásne a nechá posluchače v tomto barevném koktejlu topit. První poslech je jako vždy radostný, vysoká očekávání téměř okamžitě naplněna a vše se zdá v pořádku do doby, než se naplno projeví nešvar, který již postihl nejednu nahrávku SOLEFALD.

A tím je trvanlivost. Po příjemném šoku a následné aklimatizaci dochází k vystřízlivění. Prvotní fresh efekt střídá pocit všednosti a kolekce těchto různorodých skladeb rázem přestává fungovat. Ten navíc prohloubí znalost diskografie, kdy příliš často přemýšlíte, zda někdo přepnul na „Pills Against The Ageless Ills“ či sáhl do poličky k „Neonism“.

SOLEFALD

Všechno co je od Bé je dobré

Jedno se však novince upřít nedá. Obsahuje nejlepší moment kariéry. Nejdravější, nejšílenější a nejnávykovější jízdu celé diskografie. Již nepamatuji, kdy jsem naposledy na několik hodin zabřehl u jedné písně, kterou jsem musel sjíždět dokola. „Bububu Bad Beuys“ se to podařilo. Toto dvěstěšedesátijednavteřinové monstrum je ztělesněnou podstatou SOLEFALD. Její kostrou je přísný, ryze blackmetalový riff, na který se záhy lepí rytmická sekce, která rozhodně nevyužívá standardní bicí vybavení. Kohoutí dialog, kokrhající bizardní blbosti ze slov tvořených výhradně z druhého slova abecedy, graduje v ostrou překřikovanou. Dubstepový buchot je posledním dílkem do mozaiky a krásně tuto poctu „Hořící Horní Heršpické Hospodě“ uceluje. Hranice mezi šíleností a genialitou je definitivně smazána.

Zbytek desky však až příliš sedí na prdeli. Vokální souhra ústřední dvojice je jako vždy podepřena kvalitou, ale v dnešní době již nemá čím překvapit. A to se dá aplikovat na celé album. Je dobře složené, vyprodukované, ale chybí mu nadstavba, která bičuje k častějším schůzkám a dá vzniknout přesvědčení, že posloucháte vynikající dílo. Laťka je zkrátka za ta léta příliš vysoko. Ale možná jsem jen zmlsaný z „A Umbra Omega“.

 17

Hooya

Verdikt

Sumarizující SOLEFALD, předkládající standardní porci své ulítlé muziky. S jednou geniální položkou jako bonus.

Hodnocení

Autor
6,5 / 10
Redakce
8 / 10
Čtenáři
7,4 / 10

Další informace

Sestava

Skladby

  1. World Music With Black Edges
  2. The Germanic Entity
  3. Bububu Bad Beuys
  4. Future Universal Histories
  5. Le Soleil
  6. 2011, Or A Knight Of The Fail
  7. String The Bow Of Sorrow
  8. Oslo Melancholy

Jiné pohledy

8 / 10
U mě spokojenost. Vyrovnanější než poslední desky mladší deseti roků a tudíž i o chlup lepší. Je to zpěvné, hravé, občas melancholické a zasmušilé. No vlastně SOLEFALD. I když už přišli o své výlučné postavení a málokdo se z nich posadí na zadnici, jako na přelomu tisíciletí, furt je důvod se na jejich desky těšit.
Shnoff | 11. května 2015