Křečovitě se svíjet v plamené výhni a řvát až i nebe zapláče. Tančit poslední waltz s rohatým. Plavat v řece temné beznaděje. Projít metalové peklo. Nezávadná nálepka “progresivní epický metal” ani zbla nevystihuje, jaká epická tortura čeká mysl posluchačovu uvnitř světa Ďáblovy síně slávy. Když se v úvodu skladby Hellfire začínají morbidně tyčit ztuchlé stěny dunivých kláves, ježí se mi chloupky na krku v rozechvělém očekávání. A pak...
... “Welcome to your own brain!” a pekelný valčík začíná. Křečovitě se svíjet v plamené výhni a řvát až i nebe zapláče. Tančit poslední waltz s rohatým. Plavat v řece temné beznaděje. Projít metalové peklo. Nezávadná nálepka “progresivní epický metal” ani zbla nevystihuje, jaká epická tortura čeká mysl posluchačovu uvnitř světa Ďáblovy síně slávy. Když se v úvodu skladby Hellfire začínají morbidně tyčit ztuchlé stěny dunivých kláves, ježí se mi chloupky na krku v rozechvělém očekávání. A pak - “Welcome to your own brain!” a pekelný valčík začíná.
Zkuste si představit soundtrack k nějakému hodně, hodně temnému horroru, ale udělaný metalovou řečí. Tak taková je deska The Devil´s Hall Of Fame. Utáhne širokou škálu pocitů, ale vždy inklinuje k černé. Například nádherná Shadowland má refrén, který by si Aerosmith určitě rádi vypůjčili k dalšímu z Armaggedonů - překrásně vyklenutý popěvek s téměř sametovou barvou hlasu Jörn Landeho - jenže následující Zierlerova bouře zvuků a pazvuků, doplněná vokálním sadomasochismem zahrdlí světlo tak rychle, jako jestřáb holubičku. Křup! Nebo závěrečný kus Perfect Dark. Děsuplný sborový nářek a neuvěřitelně prostorový dojem - dovedete si představit, jaké by to bylo probrat v dokonalé temnotě kdesi v hlubinách moře? Já už ano... Atak na zdravý rozum dostupuje vrcholu v The Devil´s Waltz. Navrstvení šlapavé rytmické sekce, sólující kytary a nepřeberného rejstříku Zierlerových řetězících se efektů. Být tam ještě Lande, je to na papíry na hlavu...
Vlastně jsem během poslechu The Devil´s Hall Of Fame vzpomněl hlavně dvou kapel - Black Sabbath a Pink Floyd. Ti první se mě ovanuli v titulní skladně vražedně pomalým tempem rozrušovaným hutnými nástupy kytar, táhlými mezihrami a funebrálním zvonem. Ti druzí - ničivou atmosférou. Snad jenom u Zdi jsem se cítil tak dole, jako po těchto 45 minutách utrpení v pekelných plamenech. Velmi osobní zážitek. Nepojmenovatelný.
Jedno ale vím jistě. Beyond Twilight si hlasitě říkají o album roku...
