Velmi krátká doba stačila k tomu, aby se BARONESS se svou fialově zbarvenou novinkou stihli umístit ve výročních žebříčcích. Naše Valhalla nebyla výjimkou, vždyť si tuto svéráznou čtveřici hýčkáme již od červeného kotoučku.
Za tu dobu stačili BARONESS svůj dřevorubecký rukopis, vycházející ze sludge/stonerovských hodnot, patřičně zmodifikovat, zjemnit a zpřehlednit pro širší masu posluchačů, aniž by jakýkoliv atribut ze svých kořenů přetnuli definitivně. Předchozí, v mnoha směrech přelomové dvojalbum „Yellow & Green“, charakteristické mísením hitových popěvků s uvolněnými až přímo baladickými motivy, plně prokázalo schopnosti kapely využít potenciál na mnohem širším kluzišti, a lze tedy pochopit stoupající očekávání, která ohlášenou novinku předcházela.
Hned zkraje je třeba si říci, že velký stylový posun nebyl tentokrát předmětem plánu. Stabilizace dobytého uzemí sedí k momentálnímu stavu v kapele lépe. Vždyť také soubor přijal dva nováčky: klávesy a basu obsluhující Nick Jost je kryt za bicími Sebastianem Thomsonem. BARONESS se v polovině desetiletí pohybují kompromisně právě někde mezi modrým a dvojbarevným kotoučkem. Z dob dřívějších se na album podařilo propašovat ostré kytarové laufy, z „Yellow & Green“ pak lyričnost a zpěvnost. Hodně tomuto faktu napomáhá i pěvecký výraz, který je funkčně stavěn na stále jednodušších linkách. Právě z vokální stránky je novinka zvládnuta ze všech řadovek nejlépe. Tam, kde si John Baizley nevystačí s technickou vyspělostí, dohání situaci naléhavostí a uvěřitelností, případně si vypomůže umně využitými vokálními sbory spoluhráčů. V tomto směru lze jen pramálo co vytknout.
Chválu lze i nadále pět nad nádhernou vizuální prací. Obal i luxusní booklet jsou opět dotáhnuty do posledního tahu. Stala se z toho pěkná tradice, která nepřestává ani po letech udivovat. A také udivuje nepochopitelný fakt, v jak odfláknutém zvukovém kabátku je deska distribuována. Přeřvaná koulovitost naprosto nekoresponduje s postupným civilizováním projevu a materiálu samotnému to velmi škodí.
Pokud se tedy nad mizernou zvukovou prací povznesete, čeká na vás příjemný, přístupný metal částečně útočící na první dobrou, ne však vykalkulovaným způsobem. Na to jsou BARONESS dostatečně zralí profíci, jimž navíc hraje do karet i naprostá rozpoznatelnost, dokazující velmi šikovné nakládání s vlastními prostředky, kde není třeba dumat nad tím, zda se vyvíjejí vpřed nebo vzad. Potěší údernost a přímočarost úvodních písní a celkově větší sevřenost materiálu, jenž tentokrát nepropouští tolik šedivých míst jako v minulosti. Naopak zamrzí zastoupení minimalistické písně typu „Twinkler“, která na předchozí řadovce ukázala kapelu disponující velkým citem pro výstavbu atmosféry.
BARONESS se tedy i tentokrát předvedli v dobrém světle. „Purple“ je spontánní, uvolněná a zábavná nahrávka, která však není zcela bez chyb.