Obal desky evokuje, že jde o další tributní nahrávku, kdy méně známé kapely vzdávají holt písním Ronnieho Jamese Dia. Skutečnost je však zcela opačná. Jednak jde o nový materiál a jednak jde o tu samou sestavu, která nahrála Diova nejslavnější alba, pochopitelně s jiným zpěvákem. Nutno jmenovat? Vivian Campbell, Jimmy Bain, Vinny Appice a Claude Schnell. Staří matadoři se vrátili do svých mladých let, aby navázali na svou původní tvorbu. Album vyšlo 20. února letošního roku a bylo tak i důstojným epilogem pro Jimmyho Baina, který chvíli předtím, 24. ledna zemřel během turné na podporu desky na plicní nádor, o kterém ani nevěděl.
Skupina se dala dohromady v roce 2012, dva roky po Diově smrti, aby hrála své staré písně. Během roku 2012 a 2013 spolu vystupovali a hráli skladby z prvních tří alb. Poté následovala pauza, protože Campbellovi byl nalezen Hodgkinův lymfom. Po vyléčení se vrátil jak k DEF LEPPARD, tak k LAST IN LINE. A protože jim to spolu šlapalo dobře, pustili se do nahrávání nového materiálu. Zajímavé je, že s nápadem na interpretaci Diových písní přišli i Ronnieho spoluhráči z nejposlednější sestavy pod jménem DISCIPLES OF DIO, na čas doplněné o Tima „Rippera“ Owense (kde jen se tohle jméno ještě neobjeví… ).
„Heavy Crown“ je těžký a staromódní hard rock. Je to hudba přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pánové si zavzpomínali na své nejlepší období a bez ohledu na to, že od té doby už uplynulo třicet let a všichni prošli různým hudebním vývojem, ingredience onoho období se jim jakýmsi zázrakem podařilo namíchat v ideálním poměru. Je vcelku pochopitelné, že zpěvák Andrew Freeman je nejslabší článek kapely. To je citelné především v záznamech koncertů, kdy interpretuje původní Ronnieho písně. Jenže na nich už si vylámali zuby i jiní, zkušenější. Na novém materiálu je patrno, že se sice snaží znít jako Dio, ale netlačí za každou cenu na pilu. Nestoupá do výšek, kam nedosáhne, nerozkmitává hrdlo emocemi, které neobsáhne. V rámci svého rozsahu podává aktuální písně důstojně a se ctí.
Je to samozřejmě tak trochu retro tvorba, ale je to až překvapivě kvalitní materiál. Jakoby navazoval právě na „Last In Line“ a „Sacred Heart“ a obohatil tak období druhé poloviny osmdesátých let, kdy už kapele pomalu docházely nápady. „Devil In Me“, „Starmaker“, „I Am Revolution“ jsou jen tak namátkou písně, které by v době, do které patří, určitě rozčeřily rádiové frekvence. I zbytek alba je na slušné úrovni. Nenudí a šlape kupředu v těžkém rytmu, provázen pěknými melodiemi. Jestli i po Bainově smrti bude kapela pokračovat, není jisté. Zubatá s kosou má poslední slovo i v hard rocku.