Je tomu už nějaký ten pátek, co nás severský nezmar Quorthon začal zásobovat švestičkami ze své zahrádky. Asi abychom se neurazili… Pravda zpočátku nemohlo být o urážkách ani řeči, protože jeho (vý)plody v osmdesátých letech chutnaly vskutku výborně. Tu trochu pachutí smrti, tu litry vikingského potu, ale vždy chutnaly. Což se ovšem nedalo říci o plodech v letech devadesátých, které ač jistě překrásně vypadající a na omak zajímavé, chuti asi jako voda destilovaná pobraly. Ale léta plynula, tisíciletí se přehouplo a Mr. Quorthon zjistil, že mu dochází benzín do hárleje a ani ty klikové hřídele už nejsou co bývaly. Tudíž oprášil kytaru se zánovním mixákem po dědečkovi a výsledek jeho snažení je tu. Nese název „Nordland“.
Po předchozím mezikroku „Destroyer of Worlds“ jsem byl skutečně zvědav, kam se hudba BATHORY pohne tentokrát. Ačkoliv materiál na předchozí desce nebyl špatný, byla mu často vytýkána rozpolcenost a neucelenost plynoucí z toho že se Quorthon snažil uspokojit oba tábory svých fanoušků najednou. Jak Vikingů, tak i brutalismů. Což se mu sice povedlo, ale logicky ne zcela. Album bylo hodnoceno jako průměrné všemi a jeho prodeji to asi moc neprospělo. A jak prastará zákonitost praví, čím menší prodeje, tím méně benzínu do hárleje. Takže přišly na řadu dva díly megaopusu Nordland, který má za úkol napravit patovou situaci a jehož první část právě držím v ruce.
Album rozjíždí velmi působivé instrumentální intro, které jako by vzalo vše nejlepší z Conanových a Terminátořích soundtracků, zatavilo to do pohanské atmosféry a rázně vykročilo do bitvy. Vskutku majestát na první poslech. Nádhera. Nádhera, která se vzápětí přehoupne přímo do titulní skladby, jenž nenechá nikoho na pochybách. Majestátní pochodový rytmus, monumentální Quorthonův vokál, podpořen kytarovými riffy tak studenými, že by snad i do nesmrtelných očích Abbathových zahleděti se mohly. A jako perlička se nad tím vším skví zvuk. Zvuk čistý jako led, jen poškrabán neurvalými syrovými kytarami. Věc, která rozhodně nebývá u Bathory zvykem. A kterou já osobně kvituji s povděkem, i když je mi jasné, že ne všichni staří příznivci BATHORY budou sdílet můj názor. Na druhou stranu jsou zde již zmíněné ušpiněné kytary, které situaci z jejich pohledu asi trochu zachrání, a kterým též musím přiznat určitou dávku atmosféričnosti. Co mi ale trochu vadí je mírná nevyváženost nahrávky. Přesto že má jít o „vikingárnu“, vyskytují se uprostřed, jinak vcelku pompézních skladeb (mluvím teď hlavně o „Dragons Breath”), punkověji znějící pasáže, které sice nejsou u BATHORY žádnou novinkou, ale podle mne se sem prostě nehodí a celistvý dojem trochu narušují. Osobně mi přijde, že Quorthon se pořád ještě nevzdal své touhy uspokojovat obě skupiny příznivců zároveň, a tak dal vzniknout skladbám jakou je kupříkladu „Broken Sword“, která začíná překrásnou vybrnkávačkou, aby posluchače najednou zarazila do sedel nesoudným nářezem, který by se neztratil ani na „Under the Sign“…a postupně ho zase ukolébá za zvuku šplouchání vln. Vzápětí mu ale v začátku následující „Great Hall…“ podřeže žíly ultra ostrými kytarami. Je to zvláštní kontrast slyšet Quorthona, když pěje jak vikingský stařešina s žejdlíkem v ruce do kytar, které řežou a drtí vše živé co jim přijde do cesty.
Kapitola sama pro sebe je vokál. Mnoho lidí dosud zatracovalo BATHORY, protože se jim zdálo, že zpívají falešně. Je fakt, že ani na aktuálním počinu nenaleznete super geniální vokální linky, ale nutno říct, že Quorthon si tu se svým zpěvem tyká nesrovnatelně lépe nežli třebas na „Twilight of the Gods“. Zvláště v titulní skladbě vás asi velmi překvapí, jak moc svůj hlas ve skutečnosti ovládá. Jeho táhlé „Forever die…“ je vskutku na poměry BATHORY výkon nevídaný. Přiznám se upřímně. Čumim!
A dost už hnidopišství. Tvorba Bathory zaznamenala s tímto albem zlepšení minimálně o třídu. Pravda, sice zlepšení, která pocítí spíše vikingsky založení jedinci (což jsem konec konců i já), ale přesto zlepšení. A nic na tom nezmění ani určitý nádech kompromisu mezi starší a novější tvorbou, kterým album oplývá. Ani krapítek podivný zvuk, jenž třeba v titulní hymně působí velmi čistě, ale v některých ostatních písničkách už zdaleka ne tak přesvědčivě. Rozhodně doporučuji první část „Nordland“ k poslechu a vroucně očekávám tu druhou. PS: Půlbodík nahoru za nádherně vyvedenou akustickou baladu „Ring of Gold“.
