Pominu-li fronty, byl hned začátek festivalu parádní a nesl s sebou hned několik skvělých koncertů. Už lotyšská TESA vytvořila krásné instrumentální intro Brutal Assaultu. Na této bandě mě fascinuje hlavně to, jak hutný zvuk dokáží udělat jen ve třech. Basa je zkreslená tak, že celek zní, jakoby ho přikrmovaly tři kytary. Následující DUST BOLT nezklamali také ničím. Smečka mladých psů, kteří hrají starý rychlý thrash. Tyhle kapely na Brutalu miluju a každý ročník se minimálně jedna taková najde. Mladický elán se tu snoubí s úctou k otcům zakladatelům žánru. Celé to osvěžuje jiskrná energie, kluci na to vlítli s pekelným nasazením a tak se pod nimi často točil circle pit a lidi šíleli.
Žánrově zcela jinde byli domácí THE TRUTH IS OUT THERE, elektronicko-metalový spletenec ze Studénky, kterému dodává hlas charismatický a nestárnoucí Hanzi z CRASHPOINT.V křížení elektroniky a tvrdých kytar jsou tu nejlepší. Má to šťávu, tah na branku, zábavnost a to nejen v míchání žánrů, ale to v i tom, že Hanzi, který si občas obleče kytaru a jindy zpívá s mikrofonem v ruce, jednou mikrofon zapomene na stolku se syntezátorem a u stojanu zjistí, že ten je prázdný. Naštěstí stage crew jsou na Brutalu velmi pohotoví. Hanzimu se krom tohoto failu daří i zorganizovat první "Wall of death" na festivalu.
VEKTOR jsou po DUST BOLT trochu nuda. Více sól a méně zdravé thrashové agresivity. Profesorský thrash, při kterém si říkám, že kdybych měl dýmku, tak si ji nacpu a budu se drbat ve vousech. Když se otočím, vidím za sebou týpka, který v první řadě opravdu dýmku má a prsty si probírá bradu. Mizím na Zelenou louku, kde stojí odloučená stage a začínají tu GOATWHORE , což je úplně jiná káva. Hnilobná destrukce, která s sebou nese to nejlepší z thrash, death i black metalu. Tahle banda figur je jedna z mála, která i v letech se svojí pravověrnou metalovou image nepůsobí srandovně. Hlavně pak Ben Falgoust všechny ty klišé a pózy dokáže prodat tak, že je z toho cítit nadhled a metalová zaťatost současně. To samé dělá kytarista Sammy Duet v tom, jak skládá hudbu.
TRIBULATION oproti nim zase působí jako zjevení. Jakoby po scéně nechodili, ale vznášeli se nad ní. Nejsem si jist, zdali to byl death metal nebo nějaká čarodějná litanie zakletých rusalek, protože na tyhle maškary zírám s otevřenou hubou a přes jejich image romantických upírů se mi nedaří vnímat hudbu.
Mizím pak k zážitku o poznání více světskému, byť místy také hodně meditativnímu. THE ALGORITHM mají na scéně světelné tyče, které blikají do rytmů, a jejich mozek Rémi Gallego má na sobě pověšenou elektrickou kytaru. To, že si svůj set naživo notně přikrmuje už vím díky poslednímu albu, ze kterého se hodně hrálo. To, co mě ale zajímalo, bylo zda a jak to vlastně zvládá. A mám z jeho setu trochu rozporuplné pocity. Asi mi bylo sympatičtější, když jen mačkal čudlíky a točit potenciometry, než když pustí "didžinu" a pak dělá mnohdy velmi humpolácky netlumené "vžm vžm" na kytaru. Na druhou stranu, jakmile tam v nějaké éterické chvíli vyšvihnul ledabylou sólovou melodii, tak jsem roztával. A nakonec se mu podařilo i roztančit lidi.
SADIST a déšť mě na té odloučené scéně uvěznili. Jakmile jsem slyšel zvukovku a parádní medově hutný zvuk basy s nekonečným soustainem, nešlo odejít. SADIST opět zabodovali. Takhle se dělá progresivní death metal staré školy. Nadupaný Talamanca a Marchini, po jejich boku Trevor Nadir, při jehož ryku mi nabíhá husí kůže, a první řady se chovají stejně jako Gondorští vojáci, když nad nima přelétá hejno Nazgůlů. Na konci typická póza, pravoruký a levoruký kytarista a mezi nimi Trevor, držící je pod krkem. Aplaus.
A pak se jde na NEUROSIS. Já měl pocit, že v té hudbě plavu, že je tak hutná, že tvoří nejen vlnění, ale i hmotu. Kapela, nástroje, hudba tvořící jedno. Zcela propojený celek. Organismus. A když spustili v tom dešti „Locust Star“, tak jsem levitoval. Byla to krása. Mě osobně ani projekce nechyběla. Mlhostroje na plný výkon a bylo to fajn. Při „Stones from the Sky“ se mi vybavuje poslední kapitola Bible, tedy kniha Zjevení. Proč? Scott Kelly na mě působil v tom mlžném oparu jako zestárlý Kristus vracející se na zem. V jejich setu plavu mazlavou masou zvuku, je to paráda.
Áno, je to veľká paráda, po troch hodinách upršaného čakania v rade na vstup som presne toto potreboval. A rovnaké, možno ešte intenzívnejšie, to bolo v ich podaní aj v nedeľu vo Viedni. Hlasné, nekompromisné, pohlcujúce, oslobodzujúce.
DYING FETUS vykopávají se „Schematics“ a „One Shot, One Kill“, zvuk zabíjí od první vteřiny. O to víc si slubuji od MASTODON, kteří to svým válcem měli ještě víc rozjezdit. Kupodivu jsem dlouho hledal dobrý zvuk. Kolem kytarových beden běhají technici, což možná vysvětluje slabší zvuk. Za scénou je gigantí plachta s motivem „Once More ´Round The Sun“ a začátek patří právě této desce. Kapela ji opouští až ve třetí skladě, kterou je „Feast Your Eyes“. Ačkoliv zvuk není dokonalý a celek nějak nehnětá, odezva je obrovská. Zpěv lidí z publika je slyšet i daleko za pódiem. Na konci klasika klasik „Blood And Thunder“, i přes zvuk velký koncert.
Súhlasím. Veľký koncert. Pre mňa zo všetkých festivalových i halových koncertov MASTODON zrejme najsilnejší zážitok. Aj keď sa zvuk ustálil až po tretej-štvrtej skladbe a chlapcov upodozrievam, že sa pred vystúpením fakt ani náhodou nerozospievávajú. Na tých vokáloch by naozaj mohli trochu popracovať.
Následuje pandí skřítek ABBATH. Hudbu jsem moc nevnímal, ale o ní se stejně moc nehovořilo. Hodně diskusí po jeho koncertě se točilo o tom, jestli má elasťáky nebo legíny. Ani v tom si nejsem jist, jaký je rozdíl, ale měl jsem možnost vidět to, co měl na sobě hodně zblízka a jsem přesvědčen o tom, že to byly dámské punčochové kalhoty černé barvy.
Stále verím, že to boli elasťáky. Po hudobnej stránke veľká spokojnosť. ABBATH umne mixoval svoju sólovú tvorbu z podareného tohtoročného debutu a klasickými hymnami od IMMORTAL. Nebol opitý, dával pózy ako piaty člen MANOWAR, všetko v najlepšom poriadku. Fanúšikovia v riadne hustom kotli (medzi nimi napríklad aj členovia LEPROUS) jednoducho museli byť spokojní.
A pak přišla CHELSEA WOLFE. Měl jsem pocit, že se neúčastním koncertu, ale nějakého duchovního obřadu. Temnota v dronových vokálech a její hlas. Jakoby vás Anděl prováděl nejspodnějším patrem Infernálního sklepa. Nebyl to jen koncert, ale spíše transcendentální zážitek. Velmi silné.
Nevedel som, čo mám od nej čakať. Vedel som len, že to bude dobré. To, čo sa na nás valilo nocou v prvý deň festivalu, však predčilo akékoľvek optimistické očakávania. CHELSEA WOLFE bola naozaj heavy, veľmi heavy. Metalová ťažoba, krásne, hypnotické plochy, charizma, skvelý hlas. Výborný koncert na záver niekdajšieho nultého dňa, z ktorého sa naozaj stal plnohodnotný úvod do najlepšieho festivalu v našich končinách.
česky psal RIP
po slovensky písal Rudi
