Loni jsem se v roční bilanci rozplýval nad debutem francouzské kapely GLACIATION, která tradiční pojetí černého kovu přeměnila v cosi velmi bizarního a vzrušujícím způsobem perverzního. Do podobného kadlubu spadá i tvorba ARS MORIENDI, což je hlavička one man projektu, za nímž se skrývá člověk s lákavou přezdívkou Arsonist. V pořadí čtvrtá řadovka "Sepelitur Alleluia" je mým prvním střetem s tímhle výstředním týpkem, který před tím působil mj. v blackových kapelách SOLIPSIS a REIN. Travič má nápadnou zálibu v klasické hudbě, především jejích vokálních formách. Album tak odpálí na pomezí baroka a gotického chóru, ale na nějaké velké duchovní usebrání není čas. Libé zvuky z minulosti totiž zpopelní nástup primitivního hovězího riffu, robustní basy a velmi syrového soundu, který je poznávacím znakem alba.

Blackové party hraje Arsonist s punkovou přímostí a nekomplikovaností, ale deska rozhodně nestojí jen na nich. Ano, jejich síla umí být téměř žíravá ("Ecce Homo"), ale ARS MORIENDI na dlouhé ploše přináší hodně překvapivých úskoků k psychedelii, blackgaze a náznakům art rocku (stiženého bipolární poruchou osobnosti). Špinavá a úskočná nahrávka sice nepatří k nejsoudržnějším deskám roku, ale její excentrické já je velmi přitažlivé. Arsonist tak může spojovat garážový drive a intelektuálnější party saxofonu, aniž by mu pod rukama vznikal čirý nonsens. ARS MORIENDI bezesporu potěší všechny, kteří mají rádi Fléau français, čili metlu francouzskou. Ta totiž dobře mete černé chodníky a "Sepelitur Alleluia" není žádnou výjimkou. Umrlý parchant s ironickou jiskrou v oku!